#709 PACH KOČIČÍHO ŽRÁDLA

Nejspíš už víte, že miluju kočky. Psi jsou taky fajn, minimálně některý; kdyby ale došlo k občanský válce pejskařů s kočkařema, je jasný, na který bych stál barikádě. Asi proto, že mi kočky připadaj lidem (nebo aspoň mně) mnohem podobnější – dokážou to bejt podle momentální nálady přítulný miláčci i nesnesitelný mrchy prodejný. Ale nechci se pouštět dneska do marný debaty o tom, kdo je větší přítel člověka, chci se svěřit s něčím docela jiným.

Slyšel jsem za život už spoustu děsivejch historek. Figurovaly v nich černý sanitky i duchové oběšenců, rapující Ondřej Liška i nahej Miloš Zeman zpívající kantilénu. Všechno jsem to vždycky vydržel; když ale kamarád před časem v hospodě vyprávěl o tom, jak ochutnával kočičí žrádlo, musel jsem prchnout od stolu a deset minut to rozdejchávat na čerstvym vzduchu.

Nevadí mi vynášet kočičí hajzlíky. Samozřejmě by mě netrápilo, kdyby exkrementy šelmiček voněly po fialkách se slabym nádechem levandule, ale fakt, že hovna smrděj jako… no, jako hovna, mi nepřipadá nespravedlivej. Co ale ani po víc než deseti letech spolužití s kočkama nedávám, je pach jejich žrádla. Nevim proč; připadá mi, že objektivně to nesmrdí o moc hůř než běžná paštika od Babiše. Stejně ale když malýmu zrzavcovi nandavám do misky konzervu nebo sypu granule, zadržuju dech a žaludek se mi kroutí jak na řetízkáči.

Pro psí žrádlo mimochodem platí to samý v bledě modrým. Je sice pravda, že se mi díky týhle vlastnosti za posledních dvanácti letům neobyčejně zvýšila kapacita plic, protože každý nákup ve zverimexu se snažím zvládnout na jediné nadechnutí, přesto si pokaždé, když z takový prodejny vypadnu, říkám, že bych radši snědl kočku než její žrádlo. Ale doma před kocourem se to radši snažim nedávat moc najevo.

Follow

Nejspíš už víte, že miluju kočky. Psi jsou taky fajn, minimálně některý; kdyby ale došlo k občanský válce pejskařů s kočkařema, je jasný, na který bych stál barikádě. Asi proto,...