#999 DALŠÍCH 1000 VĚCÍ, CO NÁS SEROU

Posted: Říjen 3rd, 2015 | Author: | Filed under: 1000 věcí | 48 Comments »

Hejtuhodnejch témat je snad nekonečně. Jenže ne každý se vešlo do toho top litru a ne každý si zaslouží noblesní fejetonové zacházení. Třeba jako když vám vypění flaška během otevření. Vypění, zase si uvědomíte, že jste debil, a šmytec. Takovejchle věcí je ale mnohem víc.

Sere mě vedro i reklamace. U obojího se zapotim, jen u tý reklamace ze mě navíc udělaj totálního idiota, co si za rozpadenej sandál měsíc po nákupu může sám, páč ho blbě nosil.

Serou mě odbory, nebo možná spíš odborářští lídři. Role odborů je asi pochopitelná i ve 21. století, ale ty lídři jsou většinou vyžraný držky, který jsou mnohem víc manažerská třída než dělňasové živící se rukama.

Sere mě, že je z centra Prahy skanzen a serou mě prázdný a nový kancelářský budovy.

Serou mě moc hlasitý kapely, protože mi začalo trochu zalejhat levý ucho poslední dobou. A chodit na koncerty se špuntama v uších mi přijde jako kokotina.

Serou mě songy hraný naživo, protože nejsou tak dokonalý jako na desce, ale i ohraný písničky – a fakt, že je miluju tak moc, až si je zničim. Nesnášim i ty směšný klipy, ve kterejch někdo zasněně zpívá do mikráku a drží si při tom ruku na sluchátku. A Enyu. A italskej (disco)pop.

Sere mě, když po úžasnym koncertě začnou hned bedňáci odnášet věci.

Sere mě manažerská filosofie a businesspeak, různý konference a TEDy, kde se buď všichni tvářej, že maj zlatou lžičku zaraženou do řitě a že networking obnáší cokoliv jinýho než somrování telefonního čísla od tý jediný hezký buchty v místnosti, anebo se nechaj unášet navoněnejma kecama o tom, jakej bysme měli žít život, u nichž si každej dojatě popláče a pak jde zas domů zevlit, aniž by cokoliv změnil.

Serou mě restaurace bez odvětrávání. Nechci vypadat, jako že se voním indickým all you can eatem.

Serou mě podniky, ve kterých se nestyděj za domácí limonádu, která se skládá z domácí vody, domácího citronu a domácího cukru a stojí to domácích 50 kč za dvě deci.

Serou mě invalidi v nóbl autech, nebo teda nóbl auta se značkou invalida, nechci říct, že si hendikepovanej nemůže vydělat na jaguára nebo mercedes, ale kdykoliv jdu kolem Obecního domu a mrknu na parkoviště, vypadá to tam jak na paralympiádě pro horních 10 tisíc.

Serou mě moji přilíš hodní a naivní přátelé, kteří svoji dobrotou přivolávají jeden průser za druhym.

Sere mě webdesign 1000 věcí, přestože jsem za něj do značný míry odpovědnej, protože všelijaký fíčury jsem sem přidával já, jenže o CSS nevim ani hovno, takže výsledek je, že naše stránky vypadaj, nemůžu si pomoct, neprosto neskutečně hnusně. A sere mě, že se mezi našima čtenářema nikdy nenašel nikdo, kdo by se nabídl, že nám udělá hezkej alespoň nějakej webdesign.

Sere mě věta „a dívala ses pořádně?“. Jasně že díva… tyvole, achjo. Sere mě moderní ekvivalent týhle věty „a googlovala sis to?“. Ne, na mym počítači totiž google neni nainstalovanej, víš? 

Serou mě podpantofláčové, ale i ženský, co buzerujou chlapy, podobně takový ty kokety, co tahaj za péro, a rozmazlený princezny, co se nosej, protože jsou deset let v životě tuze krásný. Možná jsme těch sexuálních témat měli na blogu požehnaně, ale i tak nedošlo na sexchatting a to jak ta mladá generace impotentů píchá hodiny po Facebooku, místo toho aby normálně vlezli do postele. A že když už tam vlezou, hrajou si na pornoherce posedlý análem a dvojitým fistingem. A na druhý straně pak romantický mýty a to, jak se pod jejich vlivem těžce žije. Zvlášť když se pohybujete mezi lidma, co pořád tlačí do děcka a svatby.

Sere mě, když se seznámim s holkou a děsně se mi líbí a najednou si uvědomim, že má hlas jako holka mýho dobrýho kámoše. Ty vole, s tou bych nemohl spát ve tmě, vždyť já bych jí říkal Zuzano!

Sere mě hledat si diagnózy na internetu. Kdo není po přečtení pár diskuzí hypochondrem, ať hodí kamenem. Ale nedokážu si to odpustit.

Sere mě mlaskání, i když sám mlaskám. Serou mě suchý nohy, i když mokrý jsou pochopitelně ještě horší. Serou mě nový pihy, co se mi najednou dělaj. Umírám, když si spálim prsty, když si podruhý vyčistim zuby, páč zapomenu, že už jsem si je jednou čistil (true story, bohužel), nebo když jsem nadrženej v nepravou chvíli na nesprávným místě s nesprávným člověkem. Třeba s Alešem Cibulkou. Nebo s Mirkem Donutilem.

Sere mě, když si vyrazím na party nebo na dovolenou s někým nesamostatným. A sere mě, když je mi blbě a jsem sama nesamostatná.

Sere mě, když někdo řekne „Já se na televizi nekoukám“ a přitom má dokonalej přehled o každý estrádě s Dejdarem, nebo když se jde koukat na „filmík, videjko nebo filmek“. A taky mi vadí, když v bedně useknou závěrečný titulky a jen tam pustěj tam jen rychlou linku s jedoucíma jménama dabérů.

Sere mě podnikatelská píča, to jsou takový ty fousky kolem pusy, knírek a bradka nakraťučko, co si nechá narůst pětadvacetiletej kluk, co furt vypadá na patnáct, aby si připadal jako drsoň. Potkal jsem pár lidí s touhle úpravou fousů a kluci, nic ve zlym, ale připadá mi, že to trochu koreluje se zmrdstvím.

Sere mě i Pan Tau, nebo když k mýmu oblíbenýmu bijáku udělaj novej dabing, plus i to, že žijeme v éře nadprodukce digitálních triků. Najednou se všude běhá před zeleným plátnem a já to bohužel vidim.

Sere mě když napadne sníh ve městě a když mám mokrý boty. Ale voda je jindy fajn a pekelně mi chybí, třeba když musim na suchý hajzly.

Serou mě blbý překlady názvů filmů do češtiny. Situace na poli filmové distribuce je možná komplikovaná, ale lidovou tvořivost to bohužel neomlouvá. A taky jsem o tom nemohla napsat, poňáč všechno už bylo napsaný, třeba tady.

Sere mě pochcaná země na hajzlu, oslizlý závěsy ve sprchách i kabinkový záchody, co jsou oddělený jen přepážkama, aby zespoda i seshora mohl profukovat prdelní puch.

Serou mě výčitky z minulosti. A taky strach, že líp už bylo.

Sere mě přezouvání. Proč se na základce musí a na vejšce ne… Feminismus, gender studies, okázalý odpor proti stereotypům a archetypům, bože, to je taky klauniáda. Skoro jako ty nažehlený lifestylový články, co vám podsouvaj prázdný návody na život, nebo „revoluce v ideálech krásy“, který nikdy nepřijdou a všichni dál honěj nad anorektičkama. Nebo to, jak si každej myslí, že je výjimečnej a jedinečnej, a přitom takovej není vlastně nikdo. Kromě Dana Landy.

Serou mě blbý dny. Ty jsou blbý. A taky okýnka ve vlaku, co nejdou pořádně otevřít.

Serou mě kombinézy na lyžování i zdrobněliny, co říkaj chlapi. Třeba čusík!

Nedávám lidi, co si s váma začnou povídat v MHD, a taky ty, co nezvedaj telefony. I když jsem mezi nima občas já sám. A nesnášim změny věcí, co jsou fajn, a pochopitelně i dávání vánočního stromečku do stojanu.

Serou mě velký existenciální témata, jako že chci pořád víc, že jsem nenažranej, a přitom emo. Dumám, přemýšlím, odpovědi ale neznám. Ze všeho nejmíň si nicméně vim rady s mouchou v autě.

Taky mě sere, že si lidi pletou význam slov „racionální“ a „logický“. Já vim, že je to každýmu u prdele, ale já logiku pět let studoval! Mně z toho mrdá víc, než když se mně lidi ptaj, jestli můj obor má něco společnýho s kamiónama.

Sere mě, že Green Day nazývaj punkem, že se hraje pořád We Will Rock You od Queen, že hitparádám vládne Kryštof a že když si hezký holky samy tančej, pokaždé k nim přijde nějakej nedošoust, co se začne vtírat a sahat jim na prdel.

Neskutečně mě točí, že nevim, jestli mě víc serou celý U2, nebo jenom Bono. Ale asi Bono. U2 je jenom skupina, která posledních dvacet let vydává furt tu stejnou písničku jednou za pět let jako singl a lidi jim to žerou. Ale Bono je kvintesence dobroserství. (A co si budeme povídat, Karel Janeček, to je takovej českej Bono. Českej, takže horší, ale furt českej Bono. Mám říkat víc?)

Serou mě rozchody po smskách, e-mailech a skypech. Jestli se s váma někdo takhle rozešel, tak buďte rádi – opravdu to nebylo pro život.

Serou mě režiséři, protože naprostá většina z nich absolutně nechápe, co funkční příběh vyžaduje, a stačí jim, když to bude celý hezky vypadat v kameře. (To, že jsou to většinou psychopati s narcistickou poruchou osobnosti, je milý bonus zdarma.)

Serou mě rodiče, kteří odmítají očkování a šíří o něm hoaxy.

Serou mě slohaři v mariáši, lidi, co si zapamatujou, jak šly štychy v minulý hře, a z toho, co dostanou do ruky, si odvodí, co je v talónu a jak uhrát dvě sedmy na tři trumfy. Nepochopíš. Proč nevystupujou v cirkuse, vydělali by si víc!

Sere mě, když mi spadne pytlík do čaje s čajem i s tím papírovým tamtim na vytahování čaje ven.

Sere mě věčný kérování do Budvaru a sere mě čurákův mlejn Silver rocket, okázalá partička samozvanejch pokryteckejch elitářů, co za dobrou muziku považuje jenom to, co dělaj lidi z jejich partičky. (A ještě víc mě sere, že pár lidí z tý jejich partičky kurva dobrou muziku dělá.)

Sere mě stopování. Nikdo mě stopovat naštěstí nenutí, ale z celýho toho konceptu mi je zle.

Serou mě články začínající slovy „Vědci zjistili“, protože způsob, jakým jsou novináři schopni z informace „jistý druh plísně pod radioaktivním zářením nehyne hned“ vytvořit „naději pro život po globální jaderné katastrofě“ mi nedělá dobře na žaludek.

Sere mě, že už je dneska v podstatě všechno nezdravý. Na každou potravinu existuje hejtr. Ty vole, a co mám žrát? Pránu mrdám!

Sere mě žrát perník, lunchmeat a kávovou příchuť čehokoliv.

K smrti nesnáším smradlavý sýry. Stačí, aby je jedl někdo vedlě mě a mně se obrací žaludek. Je mi líto.

Trochu mě sere registrovaný partnerství. Ne jeho samotná existence, registrovaný partnerství je super! Ale mrzí mě, že nešlo dál ve svym liberalismu. Kdo říká, že na partnerství jsou potřeba jenom dva lidi. Proč nemůžou registrovaný partnerství uzavřít třeba tři osoby? Nebo čtyři? Nebo sedm?

Sere mě, že neni povinná maturita z matematiky. Zároveň mě ale sere, jak blbě se matematika na školách vyučuje, takže je to jedno.

Serou mě přímý daně, přijde mi jako skvělej nápad zdaňovat spotřebu, ne příjem. Ale vlastně mě sere celej daňovej systém, zoufale komplikovanej a nepřehlednej.

Sere mě vybírání peněz na píčoviny na hithitu. Zejtra tam btw najdete žádost o prachy na můj nákup v drogerce, odměřím vám kus pracího prášku.

Serou mě lidi, co si myslej, že musim přijmout jejich omluvu. Ne, na některý věci je omluva málo a i když se omluvíš, nemusím ti odpustit.

Serou mě blbci. Jasně, ty serou každýho, ale já mám vyšší IQ než 99,9 % populace. Takže když se blbě vyspim, ste blbci skoro všichni. Extrémně mě třeba serou lidi, co žvaněj o politice, ale o fungování ekonomie nevěděj ani hovno.

Sere mě, když z fotbálku nevypadne dost míčků, když dlouho nejde pingl nebo když musím náhle přerušit chcaní. Bolí to.

Sere mě tvrzení, že nacismus je ultrapravice. Je to kurva nacionální socialismus, ne? Takže stejný zmrdi jako komouni, ne?

Sere me Twin Peaks a vlastně David Lynch obecně, kromě Modrýho sametu jsem nikdy nic nepochopil. A taky mě sere Dogma 95, ty vole, když tvejm hercům nebude rozumět a vidět do tváře, pravdu líp nezobrazíte, dementi.

Serou mě aktualizace. Nechávám to můj počítač zkoušet za hodinu, dnes v noci i zítra už asi měsíc. Prosím, nechte mě žít. Já bych to snad i udělala dřív, ale to by ty aktualizace nemohly bejt k horšímu (což mě taky sere jak blázen).

Sere mě věta Češi jsou totiž, po který vždycky následuje obžaloba našeho národa, v níž je vždycky tak nějak mlčky naznačeno, že Češi jsou pěkný zmrdi, ale ten, co větu vyřkl či napsal, je naprostej pohodář, pravej opak typickýho Čecha. Jděte do prdele s timhle sebemrskačstvím, Češi jsou super, já mám mezi nima spoustu skvělejch kamarádů.

Serou mě lidi, co o sobě mluvěj ve třetí osobě. Když Nováková začne dobrodružnou historku slovy „no co myslíte, že udělala Nováková…“ nekončí to nikdy dobře (ale mně po tý třetí osobě začne zvonit v uších, takže nevím, co dovopravdy udělala).

Sere mě krasobruslení. Neznám víc gay sport.

Naprosto mě irituje Coca-Cola s nápisama. Loňský jména byly asi ještě moc normální a inženýři z Coca-Coly nás tak letos terorizujou tím, kdo dostane pusu. Minule jí dostala milá recepční, pak nějakej Miloš. Ježiš no a, tak ať, mě to nezajímá, já ty lidi neznám. Aspoň toho člověk nevypije tolik.

Sere mě Tomáš Sedláček, instantní chrlič lacinejch mouder, sere mě David Černý, co kdysi uměl provokovat a už na to nemá. Sere mě Daniel Nekonečný, ten to neměl nikdy.

Sere mě rybář Kuba Wagner.

Sere mě JXD, ale hejt jsem na něj nenapsal, protože toho v devadesátkách udělal tolik, aby tady mělo hulení nějakou tradici, že by to bylo jako hejtovat opravdovýho Attilu, Biče Božího, což byl sice zmrd, ale výborná značka.

Sere mě i Sámer Issa, protože měl talent pěveckej i pohybovej a medovej ksichtík k tomu, ale radši ho prochlastal a prosouložil. Co bysme my normální smrtelníci za takovej dar dali?

Sere mě platonická láska k celebritám. Bolí skoro stejně jako ta opravdová jen s tím bonusem, že svou vysněnou/vysněného asi nikdy nepotkáte večer na baru.

Sere mě kafe za kilo v plastovým kelímku, co se lemtá na ulici. U nás se na veřejnosti má z kelímků pít pivo, kurva už.

Sere mě slovní spojení laskavý humor, protože ten nejlepší humor není laskavý, naopak. Stejně tak mě sere werichovský kult, ale o něm už všechno potřebné napsal Arthur Dent.

Serou mě lidi, co jsou upřímný za každou cenu, tzn. i tehdy, když se jich nikdo na nic neptal a není to potřeba a vydávaj tak svoji nezdvořilost za pozitivní vlastnost. Ne. Mlít hovna když se to nehodí z vás upřímného a přímého člověka nedělá.

Sere mě á dvojka, respektive a2larm.cz, důstojný protivník blbství A. B. Bartoše na levicové straně barikády.

Serou mě hry, co nefungujou bez internetu. Kamón, dyť ty výsledky můžete aktualizovat hned potom, nenechte mě na záchodě v podzemí jen se zadní etiketou od čistících prostředků…

Opovrhuju projektovejma manažerama, neschopnejma obchoďákama, novinářema v žoldu, co si je Babiš koupí a oni obrátěj o 180 stupňů, kariéristama a chamtivejma lidma. Skončej v pekle.

Serou mě nesmyslný odkazy na Wikipedii. Víte, o čem mluvim? Jste v článku třeba o nějaký bitvě, takže byste očekávali, že budou prolinkovaný jména účastníků. Ale nějakej člověk třeba prolinkuje slovo kůň. Proč, proboha?

Serou mě Activity. Ježiš, už asi 50 let neni zábava dělat pantomimu s nudnejma kamarádama známejch vašich vzdálenejch příbuznejch. Buďme lidi.

Serou mě tanga, respektive mě sere fakt, že některý holky zjevně nevědí, že tanga si může dovolit jen málokterá holka, většinou taková ta, která vypadá skvěle v čemkoliv. A čouhající tanga si zaslouží chytit po stranách a vytáhnout vzhůru, je to krutý, ale je to tak.

Serou mě i internetoví pravdoláskaři, zvlášť ty, co píšou otevřený dopisy, a facebookoví aktivisti, co si myslí, že 150 lajků a dvě sdílení spasí celou somálskou vesnici. Get a life, bitches!

Sere mě, že nemám doma kamna nebo krb. Krom tepla, který radiátor ani zdaleka nenapodobí, si na chalupě vždycky sakra rychle zvyknu házet posmrkaný kapesníky direkt do ohně a doma mi to pak chybí.

Sere mě, že nemůžu najít konec lepenky a že si kvůlivá tomu ničím nehty.

Sere nás toho celkem hodně… ale jestli vás samotný nesere tenhle dlouhej a nudnej výčet nepravostí naší posraný doby, tak jste na tom asi vážně ještě hůř než my.

«
»