Palmovka je totiž definicí metropolitního hnusu. Někdo možná namítne, že Václavák je ještě horší. Ale tam na vás aspoň dejchne exotika – davy černošskejch vyhazovačů vám umožněj cítit se jako na procházce v hlavním městě Nigérie, díky zástupům ukrajinskejch štětek máte na dosah krásy Oděsy, albánský dealeři heroinu vám připomenou balkánskou pohostinnost. Prostě paráda. Palmovka vám ale instantní cestu kolem světa nenabídne. Tahle betonová bažina, ve který se podrážky lepí k chodníkům, páč na nich stabilně leží nános zvratek, chcanek i krve a peroucí slunce je efektivně mění v kanagom, vám dopřeje tak trochu jinej pohled na šestej nejbohatší region Evropy.

Chodím sem na obědy. A zvlášť když si sednu na zahrádku, jen zírám. Jako předkrm dostanu feťáka somrujícího o drobný, místo polívky bitku dvou pořízků, pro který školní docházka evidentně skončila ještě před tím, než je někdo pozval do hodin prvouky a vlastivědy. Hlavní chod představuje ječící cikánka, kterou její manžel něžně vláčí za vlasy po chodníku, aby mu koukala vyžehlit vasilo. A jako dezert v týhle zážitkový kuchyni se servíruje pohled na bezďáka, kterej se s tím nesere, a tak si v klidu zaleze dva metry od tramvajový zastávky do křoví a tam ze svý řitě vytlačí brownies. Dobrou chuť.

Jelikož tu sídlí televize Prima, dlouho jsem si myslel, že to je celý jen přehnaná příprava na nový televizní formáty Smažte jako šéf, Vyhoněniny, Piko není dokonalý anebo slibnou reality-show Bezďák hledá ženu. Jenže televize v tom prsty nemá. Tohle je čistý štýlo ulice, navíc omotaný kolem autobusáku, kterej si přivlastnili kmotři, takže tu máme do jednoho jedinýho místa stlačený veškerý nákazy Prahy. Když už tenhle Augiášův chlív nevyčistily povodně, doporučuju ho aspoň oplotit, zakonzervovat, prohlásit za památkovou rezervaci a můžeme sem pod visačkou UNESCO zvát turisty z celýho světa – aby se pokochali tím, jak pěkně se dá žít v hlavním městě, ve stínu palem.

Pamatuju si kamarádku svojí bejvalý ženy, která jednou přespala v naší sídlištní garsóně. Byla to holka hubená, něžná blondýnečka, čtyřicet kilo i s postelí, takže když jsme všichni tři usínali v jedné místnosti, netušil jsem, že mě za pár hodin probudí souboj dvou divokých prasat, z nichž jedno je ozbrojené motorovou pilou. Dost mě to znepokojilo; tehdejší žena měla ráda zvířata, to ano, ale kňouři v našem bytě? Vzpomněl jsem si ovšem, že nás ta dívka večer varovala, že „trochu chrápe“. Rozkoukával jsem se v setmělém pokoji a nebylo pochyb: zvuky vydávala blondýnečka.

Říká se, že na chrápajícího pomáhá zamlaskat. Nevím, jaký s tím máte zkušenosti, já mám teda pocit, že je to na úrovni rady „když dostaneš do koulí, skákej po patách„. Vyzkoušel jsem to tenkrát několikrát; bohužel se ale ukázalo, že blondýnečka na to nereaguje utišením, ale změnou zvířete. Když se mi po dvaceti minutách soustředěného mlaskotu podařilo vyvolat zvuk, který zněl jako orgasmický výkřik veverky, kdyby teda veverky měly orgasmus, bylo to ještě znepokojivější než původní černá zvěř, takže už jsem raději nemlaskal a šel se radši schoulit do koupelny, jejíž dveře aspoň pár decibelů odfiltrovaly.

Nutno teda podotknout, že chudera holka měla s nočními koncerty nějaký chronický problém, takže si ráno byla vědoma svých hříchů. Nejhorší rána jsou totiž po podobný noci s člověkem, kterej něco podobnýho odmítá připustit. „Co je, ty ses špatně vyspal?“ zeptá se takovej jedinec (pochopitelně do růžova vyspinkanej), zatímco já srkám druhý kafe, abych se aspoň trochu nakopnul. Nemám rád násilí; když ale přijdete v sobotu ve dvě ráno na diskotéce za vyhazovačem se slovy „máš nějakej problém?“, považuju za pochopitelný, když vám ji gorila napálí. Pokud ráno vypadáte, jako byste spali půlku noci vobtočený kolem hajzlu, proto, že jste spali půlku noci obtočený kolem hajzlu, protože všude jinde drnčely stěny, a člověk, co za to může, vám řekne „Já nikdy nechrápu, já teda ne!“ je to podle mě pochopitelný úplně stejně.

I když jsou tedy mé nákupy většinou spíš virtuálního typu, (případné) placení je bohužel vždy reálné. V 99% si po hodinách nakupování nic nekoupím – true story, prohlížení e-shopů nebo návštěva obchoďáku jsou pro mě spíš prokrastinací nebo procházkou v muzeu. Ale to ještě neznamená, že nepotřebuju vědět cenu, co kdyby se to křeslo přece jen chtělo vyjímat v některé z mých existujících nemovitostí? Jenže ouha, něco so porouchalo! Cenovka chybí nebo je u ní uvedeno na vyžádání.

Listuju si časopisem pro ženy a z výběru Plavky 2013 se mi vždy zalíbí ty, jejichž cena nesmí být vyslovena. D’OH! Líbila by se mi podlaha do koupelny, ale v sekci ceník už není ani to pitomý PDF, ale e-mail, na který se musíte obrátit, abyste vypátrali cenu za metr čtvereční. No jistě, jak pohodlné… A když říkám pohodlné, myslím to ironicky. Je mi jasný, že na částku za luxusní kuchyňskou linku v exkluzivním obchodě by asi byla potřeba větší cenovka, ale stejně nechápu, proč si jí prostě nepoříděj a nepřiznaj, že to stojí úplně nesmyslnou raketu!

Myslím, že je bezpečnější vidět tu cifru na papíře, než si jí vyslechnout z úst obsluhy. Navíc to člověka staví do nepříjemné situace čítající např. spadnutí brady, vyvalení bulev, poděkování a rychlý odchod. Trapas. A nepřejte si vědět, jaký je zjistit, že ty milovaný šaty, do kterejch jste se zamilovali na 1. pohled a který už dva měsíce nosíte na sobě (ve svých snech) nakonec stojej zhruba stejně, jako celej váš šatník. Bylo mi úplně stejně jako ten osudný den, kdy se ukázalo, že čtyřlístkek možná nosí štěstí, ale v Barbie dům se mi před očima nepromění…

Kdykoliv zmerčím, že cena je na vyžádání v obchodě…

Jdu na rande. Strávím klasický dvě hodinky v koupelně. Namaluju si ksicht, voblíknu si prsa, prodloužím si nohy o deset cenťáků i za cenu toho, že budu zakopávat o kočičí hlavy, a nasadím svůdnej úsměv číslo tři a sexy pohled číslo 62 (58 minule nefungovalo, je třeba vytáhnout větší kalibr). A to všechno proto, abych si užila fajn večer v útulný kavárně nebo v koktejlovým baru.

Omyl! Já naivní kráva! Můj princ mě okamžitě vláčí do svý oblíbený hospody, kde se mi zaručeně bude líbit. Fajn. Smířim se s tim, že o klíč na záchod musim škemrat u stokilovýho barmana, kterej mi ho chce vydat jen pod podmínkou, že mu dám pusu. Snesu, že budu muset další dva týdny větrat kabát, aby přestal páchnout po levnejch cigárech, i to, že můj Chanel No. 5 zanikl okamžitě pod libou vůni rozlitýho piva a zaschlejch zvratek. Ale co rozhodně nedávám je zapnutá televize za mýma zádama.

Do prvního piva ještě dobrý. Projedeme rychle hlavní konverzační témata, občas to zajiskří, všechno je celkem OK  – až na tu prokletou blikající bednu. Reakční doba se totiž začne po dalším drinku podezřele prodlužovat, odpovědi zadrhávaj a dokonce se občas vztahujou spíš k minulý otázce. A jeho oči čím dál tím častěji těkaj k televizi, kde se natřásá nějaká barbadoská cuchta, co dělá elá elá elá e e e.

Po třetím pivu mi už ani nečumí do výstřihu – a to ani o reklamách! No co, dneska si nezašuká… Obecně je ale dost divný dávat do hospody, kde se maj lidi spolu bavit a popíjet, velký blikající televize. Už od dětství je totiž primárním instinktem lidí čumět na věci, co se hejbou. A je teda úplně jedno, jestli se vám tam hejbe nějaká opálená coura, anebo si tam dvacet nagelovanejch simulantů honí míče. Vaše pozornost tam prostě chtě nechtě odbíhat musí, a to i kdyby před váma seděl Gándhí nebo Jitka Molavcová.

Na druhou stranu, kdyby tam každej den vysílali třeba Sex ve městě, a ne pořád jen nějaký hokeje a kulečníky, asi bych se tak nevztekala. Dokonce by mi to koukání na bednu v hospodě možná bylo občas milejší, než poslouchat omšelý balící kecy.

Jak se vyrovnat s odchodem zpěváka pro mě nejlíp ukázali tři zbylí členové Joy Division, když si to Ian Curtis hodil. Změnili styl, změnili jméno, stali se z nich New Order a bylo, nikdo nemohl říct ani popel. Chápu teda, že když zpěvák umře, ostatní členové kapely nehoděj paličky a kytary do kouta a nezačnou se živit jako restaurátoři nábytku, na to maj asi muziku trochu moc rádi. Ale skupina bez zpěváka – to už prostě neni vono. Oceán s Charvátovou pro mě bude vždycky přinejlepším Oceán II a Queen bez Mercuryho, Doors bez Morrisona nebo INXS bez Hutchence jsou pro mě jenom pokusy vytřískat nějaký prachy z lidský nostalgie nad tim, že Zed’s dead, baby, Zed’s dead.

Největší prdel je to ovšem v případě, kdy se zpěvák s ostatníma lidma v kapele nedohodne. Když zbytek Ready Kirken vyštípal ze sestavy Michala Hrůzu, přestože to byl autor většiny repertoáru, musel si člověk zaťukat na čelo. A nedávnej případ Support Lesbiens, to je už úplná pecka. Kromě prvních dvou desek šli Supporti hudebně vždycky spíš mimo mě, maximálně si zabroukám, když slyšim v rádiu tu jejich pecku Chodím ulicí. Ale Kryštof Michal je mi prostě sympatickej tim, že je předobrazem Macháčkový postavy v Samotářích.

Nedávno jsem si teda přečetl, že kytarista Supportů si zaregistroval ochrannou známku a ostatní čtyři členové včetně zpěváka si holt museli vytvořit nový těleso. A to už si může o lásce k hudbě říkat kdo chce, co chce, tohle je prostě low end. Nová sestava Support Lesbiens je pro mě na úrovni toho, když v Zelenkově filmu Mňága: Happy End nahradí Petra Fialu a spol. Chinaski nebo toho, že se už pár let dá koupit sakumprásk kapela Rednex. Tedy čirýho byznysu, kterej s nějakou upřímností, kterou já s naivitou sobě vlastní od hudby tak nějak očekávám, nemá vůbec nic společnýho.

Ale nejde zdaleka jen o závist. Sešli jste se někdy s někym takovym? Každej cestovatel se okamžitě stává expertem na místo, který navštívil. Přestože třeba tři tejdny zevloval zhulenej na plážích v Thajsku, okamžitě rozumí politický situaci celý jihovýchodní Asie a jakoukoliv vaši poznámku dokáže okamžitě odbýt větou: „Byls tam, vole? Počkej, já ti něco ukážu.“ A z batohu vytáhne album černobílejch fotek, který jste jednak už viděli na tom Facebooku, jednak s problémem, kterej ste řešili, vlastně nikterak nesouvisej. “To jsou tak silný fotky, ty vole, že vydaj za tisíc slov,” řekne zcestovalej jedinec a vy radši držíte hubu, protože vaše znalosti barmskýho konfliktu načtený z chytrejch knih se v týhle debatě za argumenty nepovažujou.

Když se po dvou hodinách konečně proberete fotkama, vrazí vám cestovatel jako dárek ještě dřevěnou sošku něčeho neuvěřitelně hnusnýho, ale prej posvátnýho, přičemž slovo „posvátný“ je vyslovený takovym způsobem, že je jasný, že pokud by ta zrůda šla bydlet do popelnice, přijdou vás ve snu strašit tak vostrý božstva, že i Ódin je vedle nich žabař.

Samozřejmě je taky každej takovejhle cestovatel přesvědčenej o tom, že on cestuje tim jedinym správnym způsobem, jako kdyby jeho špinavej batoh v zavazadlovym prostoru letadla zanechával menší ekologickou stopu než kufr Samosonite. „Hele, válet se tejden někde v hotelu na pláži, to bych fakt nezvládnul,“ tvrdí vždycky tónem, z něhož jasně plyne, že mastňáckou dovolenou v Egyptě považuje za podobnej morální prohřešek jako genocidu Židů.

Především maj ale tyhle cestovatelé pocit, že projetí bůhvíkolika zemí světa z nich dělá někoho moudřejšího, neboť oni při válení u kokosů v Indonésii nalezli tu pravou esenci bytí. Jsou přesvědčený, že zkušenosti, který nabyli po sklenici konopnýho lassi v Goa, jsou univerzálně platný a že my zápecníci jsme tak trochu kokoti, protože nám nepořipadá rozumný řešit svoje problémy včetně nezaplacenejch faktur a ucpanýho hajzlu systémem shanti-shanti.

Samotný šlapání s batohem na zádech po nerodný hroudě prostě z nikoho světáka neudělá. Navíc pokud jste vždycky měsíc šťastný a dalších pět měsíců v nenáviděný práci držkujete, jak je to v Česku všechno úplně na hovno, zatímco kdekoliv za humnama je to víc než božácký, tak máte velkej problém sami se sebou a vaše cesty jsou jenom způsobem, jak se snažíte uniknout ze svýho zoufalýho života. Což ovšem nikdy fungovat nebude.

Ó jé, to byla voda na babiččin mlýn: bývala učitelkou, takže mi hlasem, který nepřipouštěl debatu, vysvětlila, že to není ta kasárna, alébrž to ta kasárna jsou, plurál neutra. Ó jé, jak jsem si tenkrát vykračoval, pyšný na novou znalost! Pýcha mi vydržela až donedávna, kdy jsem v pravidlech zjistil, že správně česky je klidně i ty kasárny, takže v tom mám pěknej hokej, ještě že jsem nebyl na vojně, ani bych pořádně nevěděl, kde bydlim.

Ale zpátky k pomfritům. U českýho výrazu pro ně žádný dublety neexistujou. Pro leckoho to bude překvapení, ale klidně si to ověřte ve slovníku: slovo, který je dneska v nadpisu, nic neznamená. Správně je to ten hranolek. Takže smažák si můžete dát spisovně s hranolky, nespisovaně s hranolkama, ale nikdy ne s hranolkami!

Dyť to do prdele dává smysl! Hranolka přece nic neni, stejně jako nic neni kvádřička, koulíček nebo krychlík! Existuje hranol a malej hranol je prostě hranolek – a pomfrity nejsou nic jinýho než takový mrňavý hranolky z brambor. Jako jasně, geometricky to samozřejmě úplně přesnej hranol není, spíš kvádr, a to ještě s přivřením obou očí, protože o podstavách se u bramborovýho hranolku moc mluvit nedá. Ale ten Sheldon ve mně bude mnohem radši, když bude v jídelácích narážet na smažák s tatarkou a skorokvádříčky než smažák s hranolkami.

Tam, kde jsem bydlela dřív, spolu žily vždy minimálně dvě dospělé osoby a alespoň pět dětí. To je průser. Tam se to nedá uhlídat, to se uznává. Ale jak je možné, že to nemám pod kontrolou ani v domácnosti, kde bydlí jen dva lidé a kde je vzdálenost mezi košem a pračkou necelých deset metrů? Už zase musím trávit večer poslechem Raye Charlese a hledáním ztraceného času ponožek. Znáte to, ne? Napřed dát dohromady ty barevný, zjistit, že některý chyběj, myslet si něco o Lichožroutech a pak se pustit do černých ponožek. Čili napřed ty s větším barevným vzorečkem, pak ty s menším barevným detailem, potom ty s okrasným okrajem a pak už zbývá jen černá díra. Blíže nespecifikovatelné množství černých obalů na nohy, které je třeba roztřídit podle délky a míry opotřebování. Načež si na to stejně musím vzít (křišťálovou) lupu a zkoumat drobné stopy, které mě dovedou k odhalení a usvědčení páru. A pak si dát panáka, říct si brrr a nějakou dobu se o to zase nepokoušet.

Že to nikdy nespáruju všechno snad ani nemusím dodávat. Začínám podezírat návštěvy, že nám kradou perníček. Je mi jasný, že mezi čtenáři se najdou i osoby, které dávají černý ponožky k sobě velikost-nevelikost, ale já jsem přece jen žena. Já k sobě nebudu dávat dvě ponožky jen proto, že jsou obě černý… Bohužel.

Ale do absolutního ženského vrcholu mám taky ještě daleko. Tam je totiž jen maminka mé první velké lásky, která říkala: „Je to jednoduché, já jsem tu jediná ženská, já mám všechny ponožky bílé. Kluci (manžel + dva synové) mají všechny ponožky černé, ale mají stejnou velikost, takže má každý z nich svou vlastní barvu, kterou jim na tu ponožku vyšívám steh, aby se to snadno poznalo.“

…řekl Attila a pořídil si schválně lichý ponožky (prodávají rovnou tři/šest lichých ponožek). Pocit z toho, že si bere na každou nohu vědomě jinou ponožku je prý osvobozující. Tak třeba se v tom někdo najdete!

Na základce jsem se ještě rval docela dost, ale když jsem na gymplu při těláku vyšil spolužákovi Omylovi dělo, protože mě fauloval a pak měl ještě blbý hemzy, vyděsilo mě, že jsem mu zlomil nos, a od tý doby mám z nějakejch rvaček strach; nevim, jak na vaší školce, ale u nás se teda řikalo „jestli mi něco uděláš, tak mi budeš muset platit bolestný“ a ta věta se mi zapsala hluboko do podvědomí.

Neřikám teda, že veškerý násilí zavrhuju. Existujou podle mě situace, kdy je jistá míra násilí zcela ospravedlnitelná. Ale serou mě lidi, co jsou ochotný se rvát v jakýkoliv chvíli, kdy se jim něco nebo někdo nelíbí, agresivní leoberánkovský hovada, co vědoma si vlastní fyzický převahy vyžadujou respekt, kterej by vůči nim nikdo necejtil, kdyby neměli bicák jak já stehno, protože jsou to jenom vylízaný ubožáci. Jako včera ten mamták na fotbale, co se sápal na našeho nejlepšího hráče s fenonenální větou „ty mi nemáš co nadávat, ty čuráckej buzerante“, tři ho drželi a von se jim vzpínal jak kůň na vrata, zjevně silný jako býk a také tak chytrý.

Přičemž ta historka má ještě dohru. Po zápase k nám přišel rozhodčí a vysvětlil nám, že mamták i jeho o trochu míň agresivní brácha pocházej z děcáku. Najednou tomu trochu rozumim; takový místa asi nejsou laskavý a milý, jako bylo třeba moje dětství, tam jsou asi ty přesdržky vcelku běžnou součástí života a člověk se tam naučí jinýmu přístupu. Ale nemůžu si pomoct; mamtáka jsem už viděl rvát se na jinym zápase naší sranda ligy a bojim, že dřív nebo později někoho fakt zle sejme. Pevně doufám, že to nebudu já – a taky že pak soudci bude úplně u prdele, že měl chudák těžký dětství.