#476 VYKECÁVÁNÍ SE DO TELEFONU

Když mi bylo osmnáct, vydržel jsem tlachat po telefonu s kamarádkou Sárou klidně celý večer. Pamatuju si, jak mi otec jednoho večera oznámili, že nás přepojili na digitální ústřednu a moje mnohahodinové hovory už nebudou stát jednu korunu. Zoufale jsem sčítal mince z prasátka a přemítal, na kolik telefonátů mi úspory vydrží; naštěstí jsme se krátce poté se Sárou pohádali a přestali komunikovat, takže já nepřišel cugrunt.

Nikdy se nevrátí pohádka mládí; dnes už považuju telefon za dost mizernou náhražku klasického rozhovoru – když prostě protějšek v dialogu nevidím, komunikuje se mi výrazně hůř, takže se snažím dobu telefonování maximálně omezovat: „Ahoj, tady je Attila. Nerušim? Hele, chtěl jsem ti tohle, tohle a tohle.“ Pak si vyslechnu odpověď, případně to ještě nějak dopřesníme, ale do minuty je to vyřešený, nazdar bazar.

Peklo jsou ovšem rozšafně hovorný lidi. Lidi, který dokážou během odpovědí na moje otázky volně přejít k rozpravě o tom, že obilíčko letos pěkně žene do vejšky a že si dali v hospodě Na růžku k obědu vepřo knedlo zelo a zelí bylo dost rozvařený a málo kyselý. Jako jasně, chápu, že mizerný zelí člověka rozhodí, ale už je nám snad třicet a dokážeme se s takovymhle traumatem vyrovnat sami!

Pochopim ještě, když maj sklon zakecat se lidi, se kterejma jsem pár tejdnů či dokonce měsíců nemluvil a ani to neni v plánu – s nima koneckonců rád i slovíčko nebo dvě ztratím. Ale když mi do telefonu sděluje nezajímavý novinky člověk, se kterým se vídám pravidelně, mám vždycky chuť říct “sorry, dochází mi baterka” a telefon vypnout a neudělám to jenom proto, že mi maminka kdysi říkala, že lhát se nemá.

Follow

Když mi bylo osmnáct, vydržel jsem tlachat po telefonu s kamarádkou Sárou klidně celý večer. Pamatuju si, jak mi otec jednoho večera oznámili, že nás přepojili na digitální ústřednu a...