Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #474 NÁHLÁ SMRT MÝHO KOCOURA

#474 NÁHLÁ SMRT MÝHO KOCOURA

Posted: Listopad 21st, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 2 komentáře »

Včera večer mám mít jednu schůzku v sedm a druhou v devět, ale v půl sedmý mi volá A. a divnym hlasem se mě ptá, jestli můžu mluvit, a pak říká: “Přijď domů, umřel Docent Drápal.” Tak jako ve snách vystoupim z tramvaje, odvolávám schůzky a jdu pěšky od Jindřišský věže až na Letnou, trochu brečim a hodně kouřim a v hlavě mi neustále šrotujou myšlenky, že to přece nemůže bejt pravda, že jenom A. chce, abych přišel domů, protože mi přichystala surprise party k narozeninám, ale je mi jasný, že když mám narozky v únoru, tak to asi nebude tenhle případ.

Když odmykám dveře od baráku, mám pocit, že už jsem brečel dost, že už brečet nebudu, ale když pak vidim to mohutný šestikilový rezavý tělo, jak leží pod oknem na boku, vybaví se mi ty chvíle, jak jsem před pár lety lehával v těžkejch depresích na matraci v pokoji s obří vlhkou skvrnou ve čtvrtym patře domu v Burning Street a on to vždycky poznal, lehnul si mi na hrudník a temným mručením se ze mě snažil ty deprese pomaloučku tahat. Takže se rozeřvu jak malej Attila.

A. mě radši pošle dokrmit Attilu jr. a sama dává tu ztuhlou kožešinu do krabice od gramofonu, já na to koukám po očku a nemůžu si nevšimnout, že mrtvá kočka s trčícíma prackama vypadá vlastně dost komicky, vzpomenu si i na mluvící mrtvou kočku z Bubáků pro všední den od Karla Michala a dokonce se trochu usmívám, byť mi to přijde úplně nepatřičný. “Tak na něj si ty už pamatovat nebudeš,” napadne mě, když hladim Attilu jr. po hlavě, a už zase brečim.

O dvě hodiny pozdějc už kopu půjčenou polní lopatkou díru pod stromem v jednom z letenskejch vnitrobloků a říkám si, že je to vlastně lepší, než kdyby umíral v bolestech během tejdnů nebo měsíců a jeho huňatej a lesklej kožich by línal a šednul, ale stejně nechápu, jak je to možný, bylo mu jedenáct a půl a do posledního dne byl úplně v pořádku, žral plnou hubou a neustále se snažil opustit byt za účelem krutýho rulování balkónu, chodby baráku nebo dokonce cizích bytů, ještě včera v jednu, když jsem odcházel do města, ležel na gauči a v teplý chvilce se oblizoval s druhym, stejně rezavym, ale menším a mladším kocourem, kterýmu teď bude chybět asi nejvíc.

Tak hlavně ať máš v kocouřím nebi dost bot, do kterejch můžeš nachcat, rajčata nakrájený na malý kousky, jak jsi to měl nejradši, a ať ti tam přišijou zpátky tvoje koule, ať si užiješ i nějakou tu legraci, kamaráde.

Tak čau a dík za všechny ryby.

«
»