#575 MEZIMĚSTSKÉ AUTOBUSY

Neřikám, že každá cesta autobusem je čirý utrpení. Pamatuju si, jak jsme kdysi jednou se zpěvákem mojí tehdejší kapely chodili po Havlbrodě a zpívali Mašek, to je homosexuál, ej homosexuál, ej píča zkurvená na melodii Yellow Submarine, protože jsme byli nasráč a přišlo nám to vtipný, ale Maškovi, u kterýho jsme měli nocovat, to vtipný nepřišlo, takže nás nechal v noci uprostřed sídláku a nezvedal telefon. Přenocovali jsme v parku a stepovali na autobusáku v půl šestý ráno čekajíce na první ranní bus do Prahy. Já si lehnul na pětku vzadu, zpěvák přes chodbičku na čtyři sedadla v předposlední řadě. Když jsme se probudili na Chodově, stála v autobuse hlava na hlavě a já a zpěvák přitom stále dohromady okupovali devět sedaček. Takže to třeba šlo.

Obecně ale autobusy nemusim. Dost možná na tom má zásluhy dávná vzpomínka z dětství; budějovický prarodiče u nás v Praze vždycky trávili vánoční svátky, krátce po nich jsem s bratrem a prarodiči jel do Budějovic a rodičové zůstávali doma, aby mohli na Silvestra lejt. Jezdilo se busem, neb děda dělával u ČSAD, přes to vlak nejel – no a dvě a půl hodiny dlouhá cesta byla jednou příliš dlouhá na můj malej močák, takže kousek za Veselím nad Lužnicí jsem dědečkovi oznámil, že prostě musim jít na záchod, ať to nějak zařídí. Děda mi s klidem sobě vlastním oznámil, že buď půjdu za řidičem a řeknu mu, ať mi zastaví, což pro mě, plachý a nesebevědomý dítě, bylo zcela nepředstavitelný, nebo že se halt počůrám, což bylo ještě nepředstavitelnější. No nakonec jsem to dal, ale pamatuju si, jak sedmiletej čůrám u pangejtu a mám pocit, že když kvůli mě musel zastavit autobus, hvězdy se vyšinuly ze svých mléčných drah a někdo mi to jednou šeredně spočítá a minimálně předepíše k úhradě.

Dneska už bejvaj dálkový autobusy vybaveny záchodem, ale mně prostě jít na záchod v autobuse plnym lidí, pardon, připadá trochu stigmatizujcí. Ve vlaku jdete po chodbičce za potřebou a přitom se úplně v klidu tváříte, že máte máte nějaký poslání, třeba koupit píváky v jídeláku, najít průvodčího nebo vyhodit mašinu do povětří, a i když vám to protijdoucí nemusej věřit, nemaj jak vám dokázat, že jdete jenom položit kabel. Kdežto jít na záchod v autobuse je smutný přiznání toho, že neumíte svejm svěračům pořádně poručit a hodláte konat potřebu jen za tenoulinkejma dvířkama, což je skoro stejně nechutný, jako byste si stáhli kalhoty a vysrali se v chodbičce.

A samozřejmě je tu taky otázka spolusedícího, sedačky v autobuse jsou prostě užší než ve vlaku a ne každej náhodnej spolucestující je to pravý ořechový; když jsme s dětskym sborem jezdívali na zahraniční túry autobusem, nebylo špatný se na sebe lepit s holkama z altu, ovšem s lidma, který se na vás lípnou v meziměstskejch autobusech, většinou odmítáte sdílet i jeden živočišnej druh, natožpak intimní zónu. Prostě autobusy jsou zlo, vlaky jsou mnohem víc cool (v zápase Trainspotting vs. Florenc 13:30 je vítěz myslim jasněj) a navíc ve vlacích pražce dělaj dumdá, dumdá, dumdá.

Follow

Neřikám, že každá cesta autobusem je čirý utrpení. Pamatuju si, jak jsme kdysi jednou se zpěvákem mojí tehdejší kapely chodili po Havlbrodě a zpívali Mašek, to je homosexuál, ej homosexuál,...