#547 VYMĚŇOVÁNÍ STRUN
Posted: Březen 8th, 2013 | Author: Attila, Bič Boží | Filed under: Attila Bič Boží | 8 Comments »Každej, kdo nemá kytaru jenom na vozdobu, musí aspoň vobčas vyměnit struny. Dobře, každej možná ne: pamatuju se, jak se náš bejvalej kytarista Mašek chystal na nahrávání našeho druhýho dema. „Já si ty struny vyměnim až tak tejden před natáčením, abych si je do tý doby nevohrál,“ vysvětloval logicky, proč má na svém jakože fendru natažené pořád ty samé rezavé dráty jako poslední tři roky. Když nastal den D, sešli jsme se ve studiu a Maškovy struny měly stále stejnou patinu. „No já si je šel včera koupit, ale pak jsem si řikal, že je tam spíš dávat nebudu, že by se mi rozlaďovaly,“ sdělil nám s nevinností sobě vlastní Mašek.
Trochu ale Maška chápu. Vyměňování strun je práce otravná. Pamatuju si, jak jsem na jednom koncertě v Roxy dělal kamarádovi kytarovýho technika. Nejdřív to byla sranda; chodil jsem po barech s visačkou BACKSTAGE PASS na krku a dělal, že jsem důležitej. Pak se ovšem z pódia ozval strhané strůny zvuk a já pílil do zákulisí, kde jsem natahoval strunu náhradní. Podařilo se mi to sice v rekordním čase, jenže poté, co jsem kytaru pln pýchy podal na pódium, struna se začala rozlaďovat rychlostí půl tónu za minutu a já strávil zbytek koncertu vzlykaje nad svým selháním.
Ani tohle ovšem nebylo nejhorší vyměňování strun v mym životě. K němu došlo pár let předtím, když bylo parný léto a my měli s kapelou koncert; bůhvíproč jsme se tenkrát sešli už v pět odpoledne, když na pódium jsme se dostali až krátce před půlnocí. A nevožer se, když někde čekáš sedm hodin na výkon. Já se teda vožral. Během první písničky mi praskla na base struna G. Provedl jsem strategický ústup do zákulisí a nalezl struny náhradní; zádrhel byl ovšem ten, že každá struna je v takový papírový obálce, na níž ovšem, zrada, není uvedeno jméno tónu, ale pouze tloušťka struny. Věděl jsem, že géčko je na base nejvyšší, takže potřebuju tu nejtenčí strunu; jenže po těch deseti pivech jsem nebyl schopen tu úlohu pro třetí třídu, tedy vybrat ze čtyř čísel to nejmenší, prostě vyřešit.
Ale i když je člověk střízlivej, doma a v klidu, neni vyměňování strun nic, co by člověka nějak naplňovalo. Jako jasně, když jsou struny vyměněný, zněj vždycky tak nadpozemsky krásně, že stačí chytnout třeba dé dur a minutu ho drhnout a člověk má akustickej orgasmus. Ale ten orgasmus je v tomhle ohledu docela zajímavá analogie. Byl by tak populární a všema vrstvama vyhledávanej, kdyby k němu vedla čtvrthodina těžkýho vopruzu formátu natahování strun?
Když natahujete struny na mojí akustiku, musíte totiž učinit následující. Nejdřív zastrčíte strunu do těla kytary a zajistíte ji tam takovym mrňavym dřevěnym kolíčkem, kterej musíte jednou rukou přidržovat, aby ho struna nevytáhla. Druhou rukou pak strunu protáhnete dírkou v kolíku v hlavě a začnete kolíkem otáčet. No a tady nastává problém, protože jednu ruku potřebujete na přidržování kolíčku, jednu na otáčení kolékem a jednu na to, aby vám strunu u hlavy kytary přidržela, protože struna je pěkná svině, pruží a kroutí se. A struna se musí namotávat pěkně pravidelně, žádný chuchvalce, který by později způsobily výše zmíněný rozlaďování. Spousta kytaristů mi tvrdila, že si mám pořídit takovou kličku, která se nasadí na kolík; zkusil jsem to, kolíkem teď lze otáčet rozhodně rychleji. Potřebu třetí ruky ovšem kolík nikterak neřeší.
Největší peklo samozřejmě je, když vás při vyměňování strun někdo vyruší. Ten již vzpomínanej kolíček je totiž přesně tak mrňavej, abyste ho někam položili, (někam, kde se stoprocentně nemůže ztratit), odešli vysypat koš a po návratu zjistili, že už nevíte, kam jste ten zkurvenej mrňavej kolíček dali.
Takže když to shrnu: Letná je teď polepená inzerátama, v nichž osmnáctiletá holka nabízí venčení psů za prachy. Přijde mi to ujetý: když si pořídim psa, musim počítat s venčením – stejně jako když si pořídim kytaru, musim počítat s natahovánim strun. Ale kdyby někdo polepil Letnou inzerátama na výměnu strun za prachy, volám. Zn.: ihned.
Follow