#546 NASTOUPIT DO ŠPATNÝ TRAMVAJE

Posted: Březen 7th, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 20 Comments »

Dodnes mě ve snech děsí historka stará tak deset let. Dělám japíckýho konzultanta druhý kategorie; druhý kategorie proto, že account executivům se na rozdíl od account supervisorů a account directorů neproplácely taxíky, takže z jednání na Karláku musim jet sockou. Nastoupim do metra, hlavu plnou myšlének, ale brzy si všimnu, že na mě celej vagón kouká. Co je, říkám si v duchu, co čumíte, volové?

Metro zastaví ve stanici, někdo vystoupí, někdo nastoupí, ti, co nastoupí, čumí na mě úplně stejně jako ty, co nevystoupili. Tadam, příští stanice, Smíchovské nádraží, zazní z ampliónu a mně dojde, že jedu blbě, potřebuju do Holešovic, ne na Smícháč. A lidi na mě furt čumí a já si řikám ty vole, to jako nějak poznali, že v tomhle metru nemám co dělat? Copak je na mně nějak poznat, že jsem špatně nastoupil? Na Smícháči vypadnu ze dveří a čumí na mě i lidi na peróně, do háje, co se to děje? Pak si konečně všimnu, že na rameni kvádra mám obrovskej bílej flek, protože mě posral holub.

(Jasně, tahle historka je o nastoupení do špatnýho metra, ne špatný tramvaje, jak sliboval nadpis. No jo, no. Přišlo mi jednodušší nazvat článek „nastoupit do špatný tramvaje“ než “nastoupit do špatnýho metra nebo tramvaje nebo autobusu nebo lanovky nebo přívozu nebo jinýho dopravního prostředku patřícího pod MHD”, buď berte, nebo nechte bejt.)

Nastoupit do tramvaje, která jede jinam, než si myslim, je ovšem velmi bolestná připomínka vlastního blbství, ani k tomu člověka nemusí posírat pták. Jakožto na Štvanici zrozenej a v Holešovicích vyrůstající Pražák se vyznám ve složitym pletivu linek pražský veřejný dopravy, dokonce si trochu myslim, že se na týhle vlastnosti dá slušně testovat, jestli člověk v Praze vyrůstal, nebo jestli z matičky stověžatý poprvé viděl Jižák, když přijížděl po dé jedničce. Zeptejte se člověka, co v Praze vyrůstal, jak se dostat z Bubenče do Košíř: během vteřiny na vás vychrlí čtyři různý varianty. Opravdovej Pražák dokonce ví nejen to, jak a kudy tramvaje jezděj, ale i to, jak jezdívaly dřív, a je na to náležitě pyšnej.

Jenže pýcha předchází pád a hlavně karma je mrcha, protože coby gymnazista jsem s oblibou otáčel číslo v zadním stojanu druhého vozu tramvají, když jsem jezdil ze školy šestkou nebo devítkou z Újezda na Národní třídu. Z Revoluční nikdy, co já pamatuju, nejezdily tramvaje doleva k Čechovu mostu. Teď tudy začala jezdit osmička. No a to si takhle člověk jde večer třeba z Lokálu uondán natolik, že se chce na Letnou svézt tramvají. A zvyklej na to, že všechny tramvaje zahejbaj doprava, tak do první vleze a šup, najednou je někde úplně jinde. Jasně, neni to takový drama, když chce člověk na Letnou, furt je lepší se ocitnout na Hradčanský než na ilegální skládce jadernýho odpadu někde v Mexiku. Ale když se mi to poprvé stalo, stejně to docela otřáslo mojí sebedůvěrou v oblasti tramvajových linek. A když se mi to samý stalo během asi čtrnácti dnů podruhý, začal jsem mít strach, jestli nejde o počínající příznaky Alzheimera.

«
»