#362 NAMACHROVANÝ ZVUKAŘI

Když jste muzikant, nezbejvá vám, než vkládat svoje naděje do rukou lidem, kterejm se říká zvukaři. V žádnym případě neříkám, že jsou všichni špatný; těch pár, co jich osobně znám, jsou vcelku sympatický lidi. Za deset let kodrcání po mizernejch klubech v nejlepším případě za cesťák jsem už ale potkal velký množství zvukařů, který… který bych zkrátka radši nepotkal. Některý zaměstnání zkrátka přitahuje lidi s broukopytlíkovskym komplexem a zvukařina je rozhodně jednim z nich.

Typickej namachrovanej zvukař dělá v nějakym malym klubu, aparatura mu patří a nikdo jinej na ni nesmí ani sáhnout. Bejvá mu kolem padesátky, má tričko s Ozzym, na kousku hlavy mařenu a na zbytku pleš. Má kapelu se sobě podobnejma borcema, ktará hraje covery Kaťáků a Zepelínů. Jednou si podal ruku s Michalem Pavlíčkem a od Hladíka má podepsaný trsátko. Namachrovanej zvukař ti každym svym pohybem, každym svym slovem dává najevo, že ti prokazuje neuvěřitelnou službu, když dělá práci, za kterou je placenej. Když zvučíš, hluboce tebou pohrdá, protože je mu jasný, že na tebe nepřijdou žádný lidi. Když se stane zázrak a lidi na tebe přijdou, zvukař tě začne hluboce nenávidět, protože na tebe přišli lidi, přitom ale jeho kapela hraje mnohem líp a lidi na ni nepřišli nikdy.

Když si kytarista zvaný Mašek z kapely, kde jsem kdysi hrával, koupil korejskou kopii strata místo svojí strašlivý první kytary, pyšně si ji nesl na koncert, co jsme tenkrát hráli někde v severních Čechách. Tamní zvukař si opovržlivě prohlédl partičku amatérů na pódiu, dlouze vzdychl a když vyzýval kytaristy ke zvučení, učinil tak slovy: “Tak nejdřív teda ten… jakože fender.” Ve slovu “jakože” bylo tolik pohrdání, že jsme nebohýho Maška museli hodinu přesvědčovat, aby novej nástroj neutopil v Jizeře. (Jasně, je pravda, že my ostatní jsme se označení “jakože fender” vlastně taky smáli a smějeme dodnes, on Mašek holt byl takovej ten člen kapely, kterýmu se ostatní smějou. Ale byl to sakra náš Mašek, my jsme si z něj mohli dělat srandu, žádnej blbej zvukař!)

A co udělal jinej zvukař bubenici jiný mojí kapely, to už bylo sakra za hranicí dobrého vkusu. Tahle bubenice sice nebyla stoprocentně přesná (říkávali jsme jí “poloautomatická”), ale víte co, holka za bicíma je pro valnou část obecenstva velký plus, ať už hraje a vypadá jakkoliv, navíc tahle bubenice byla tuze pohledná, hrávala jenom v podprsence a na břiše měla tetování, který jí vyzývavě mizelo pod páskem kalhot. No a když jednou dozvučila bicí, řekl jí mistr zvuku: “Hele, ty ale na ty bicí normálně nehraješ, že jo.”

Tak těmhle dvěma machýrkům a jim podobnejm ze srdce přeju, ať se jim nějakej nachcanej pankáč vyčůrá do mišpultu.

Follow

Když jste muzikant, nezbejvá vám, než vkládat svoje naděje do rukou lidem, kterejm se říká zvukaři. V žádnym případě neříkám, že jsou všichni špatný; těch pár, co jich osobně znám,...