#678 STŘEVNÍ PŘÍHODY
Posted: Září 13th, 2013 | Author: Attila, Bič Boží | Filed under: Attila Bič Boží | 12 Comments »Když píšu střevní příhoda, nemám na mysli situaci, když si dáte odpoledne půl litru kefíru, pak půl kila třešní, večer to zalijete čtyřma Svijanama a navrch litránkem burčáku. Za ranní průplach střev si v takovym případě může každej sám a na pozdější reklamace se nebere zřetel. Já mluvím o chvílích, kdy nic zlého netušíte a nějaká neznámá entita vám v bříšku vykrosí všechny ty přátelský bakterie, který tam za normálního stavu jsou, takže pak mnoho hodin trávíte v čirém zoufalství maximálně pět metrů od hajzlu, protože chodit dál by se sakra nemuselo vyplatit.
Pamatuju si, jak mi jednou zubařka vyškubla tesák a vybavila mě receptem do lékárny. Nic zlého netuše jsem začal zobat silná antibiotika, která sice zabránila zánětu a podobným komplikacím, zároveň ovšem provedla totální holokaust na mojí střevní kultuře a já měl poprvé možnost seznámit se se situací, kdy moje prdel v desetiminutových intervalech zažívala středověk zcela nesrovnatelný s chvílema, kdy si dám v mexický restauraci jídlo označný šesti chalapeňoskama z pěti možných.
Trochu horší situace nastala, když jsem se před lety vrátil z Nepálu a přivezl si odtud v bříšku jakousi breberku. Už zpáteční cesta tenkrát naznačovala, že v mých útrobách něco neni úplně v pořádku – nejprve se to ovšem projevovalo jenom podivnými zvuky, které se mi linuly z útrob. Když jsme tenkrát dorazili do Prahy, snášel se na ni zrovna páteční večer jako stvořený pro to, abychom s celou výpravou vyrazili dát si po třech týdnech jedno točené. U jednoho nezůstalo a já se tak uprostřed noci ocitl na lůžku s dívkou, se kterou jsem v onom Nepálu stihnul dostatečně duševně splynout, abychom cítili potřebu splynout i tělesně. No, a zrovna jsme si tak splývali, když jsem si uvědomil, že je něco špatně. Že přestože nejsem daleko od vyvrcholení, začínám se poměrně nutně potřebovat zbavit tekutiny z úplně jiného otvoru. K neštěstí tenkrát nedošlo; termín přerušovaná soulož ale toho dne dostal úplně jiný význam.
A naposledy v úterý. Ve čtyři jsem vcházel do jedné firmy a tvářil se jako mladý dynamický a flexibilní scenárista. O tři čtvrtě hodiny později jsem úpěl na jejich toaletě, prožíval situaci, kterou bych asi nejlépe popsal anglickým slovem leakage a přemýšlel tom, jak se dostat domů. Ne, že bych neznal směr; jen jsem nemohl přijít na to, jestli je lepší riskovat, že se poseru v taxíku, v tramvaji nebo při cestě pěšky. Zvládnul jsem to nakonec tou tramvají bez ztráty květinky, byť to bylo jen tak tak. Zabivakoval jsem se na záchodě, A. mi tam přinesla deku a časáky a přidala i vysvětlení. Něčím velmi podobným trpěl o dva dny dříve Attila junior a prý dospělé tělo na ty dětské viry není zvyklé. Zajímavá zkušenost – tohle v příručkách pro otce nenajdete.
Ale jak jsem posléze zjistil z debaty s kamarády, Attila junior za to nemůže. Celou republikou prý teď obchází strašidlo střevní virózy. Pokud tedy právě cítíte divný pohyb ve střevech, čekejte to každou chvílí. A nebojte se, není to zas tak hrozný. Dejte tomu den. Maximálně dva.