Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #485 MLADŠÍ A ÚSPĚŠNĚJŠÍ

#485 MLADŠÍ A ÚSPĚŠNĚJŠÍ

Posted: Prosinec 6th, 2012 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 6 komentářů »

Závist je snad tou nejodpornější ze všech špatných vlastností, je to nechutný a každý, kdo závidí, by se za to měl strašlivě stydět a bát se, že shoří v pekle. Závist je bezpochyby známkou silné slabosti a já musím, s nepotěšením, přiznat, že této ošklivé záležitosti občas propadám. Většinu času jsem, bych řekla, v pohodě, ale někdy to prostě, přes sebevětší snahu nejde a já se musím užírat a přemítat nad tím, kde se stala chyba.

Bystří čtenáři už z nadpisu jistě poznali, že mě tyto nepřejícné záchvaty chytají u případů extrémně nadané a cílevědomé mládeže. Neříkám, že zrovna já jsem na tom úplně nejhůř, znám samozřejmě mnohem starší lidi, kteří toho zatím moc nedokázali, ale na druhou stranu těch případů, kdy někdo začal měnit svět ještě na základce je taky dost.

Zatínaj se mi pěsti, když se dočítám o šestnáctiletých spisovatelkách historických románů, o patnáctiletých chemicích s nabídkami od Akademie věd, o čtrnáctiletých hudebních skladatelích, o třináctiletých špičkových hráčů na lesní roh a o dvanáctiletých holčičkách, co budou vystupovat v metropolitních operách. Dobře, tohle jsou extrémní případy a v mnoha případech za tím jistě stojí ztráta osobního života, kamarádů a psychopatičtí rodiče, co mají doma bič a nebojí se jej použít (nevěřím, že všechny ty videa asijských nemluvňat hrajících na kytaru jsou projevem zázraku shůry), takže vlastně asi není co komu závidět.

Ale pak jsou tady ty horší a mnohem bolestivější případy, kdy někdo kolem dvaceti let dokázal něco, v mých očích, velmi náročného a kvalitního a ještě to působí, že se u toho dobře pobavil, stihl vystudovat dvě vejšky, zasadit syna, zplodit dům a postavit strom a ještě navíc u toho vypadat jako týpek, se kterým bych strašně ráda šla na pivo.

Smrtelnou ránu této mé slabosti nedávno zasadila informace o tom, že Andrew Lloyd Weber a Tim Rice napsali epické dílo „Jesus Christ Superstar“ ve věku 21 a 25 let. Neumíte si představit, jak se ve mně mísí nekonečný obdiv a úcta s ohromným pocitem marnosti a sžíravého pocitu někde u žaludku protože prostě dvacet jedna motherfucking let…

Ale já vím. „Přej a bude ti přáno“, dyť jo… Já samozřejmě přeju všem (a nejvíc teda sama sobě) jen to nejlepší, jen mi prostě bude teď chvíli trvat než překousnu, že 21 let už mi nebude a že něco na způsob Jesuse nesložím už vůbec nikdy. Beru to nicméně jako motivaci do vlastní práce – nic jiného se stim dělat nedá.

Myslíte, že asijské děti mají někde lepší verzi „1000 věcí, co mě serou?“

«
»