Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #679 NATÁČENÍ

#679 NATÁČENÍ

Posted: Září 16th, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 5 komentářů »

Přestože jsem nikdy nechtěl bejt filmař, vždycky mi to řemeslo přišlo určitym způsobem magický. Tajemný a vzrušující. Představa natáčení, jak ji člověk odmalička znal z filmu Trhák, kde chlapík z židličky s nápisem režisér komanduje herecký hvězdy a do toho se ozývaj výbuchy a zpívá dětskej sbor, ve mně evokovala pocit, že neexistuje větší dobrodružství, než se nějakýho takovýho natáčení zúčastnit. Máloco je ale dál od pravdy.

Natáčení velmi vzdáleně připomíná tenisový utkání na trávě. Viděli jste někdy Wimbledon? Chvíle soustředění, šleha z podání a následuje kratičká výměna. Rozhodčí hlásí fiftýn fórty, tribuny šílí, sběrači pobíhaj po kurtu, hráči si ručníkama otíraj zpocený čela – a za další minutu se zas jde podávat. No, a natáčení je to samý v lila, až na to, že ta výměna je navíc desetkrát patnáctkrát za sebou úplně stejná.

Natočit jakoukoliv scénu totiž vyžaduje součinnost spousty lidí a spousty techniky, takže zcela zákonitě se furt něco posírá. Herci neuměj text. Než se ho naučej, zpotěj se a začnou se lesknout, takže se musej přepudrovat (tim v tomhle případě neni myšlenej kokain). Skriptka si uvědomí, že je vlastně dopoledne a že se nepřeřídily hodiny. Pak zvukař oznámí, že slyší nějaký divný lupance a jme se rozebírat celej zvukařskej pult. Když je za čtvrt hodiny hotovej, zjistí se, že chybí hlavní kameraman a herečka. Když se oba vrátěj, zas se musej přepudrovat. Ostatní herci mezitím zapomenou text. Když se celá scéna podaří natočit, ukáže se, že jednomu herci kouká port od mikrofonu, takže se záběr nedá použít. Do dalšího záběru někomu zapípá mobil a asistent režie stále hlasitěji opakuje, že je nutně potřeba začít točit jinej obraz.

Samozřejmě pokud při natáčení pracujete, nepřijde vám to tak hrozný, protože už jste tak nějak zvyklí, že neustálý čekání prostě patří k natáčení stejně jako vodový kafe a mírně oschlý chlebíčky z cateringu. Ale pro scenáristu, kterej se přišel podívat, jak ten jeho námětek dostává švih, a chce si užít, jak herci říkaj jeho ultravtipný texty, je natáčení extrémně depresivní záležitost. Než se totiž nakonec scéna natočit podaří, slyší člověk všechny ty v potu tváře vybroušený repliky tolikrát, že z nich veškerej vtip dávno vyčpí. Zoufalej autor tak dostává neodbytnej pocit, že celý jeho dílko je naprosto trapný a dementní, takže váhá, jestli má smysl ještě někdy v životě napsat jedinou větu. Jestli by nebylo lepší postavit se k ponku a dělat něco užitečnýho.

«
»