#617 NAVIGACE JAKO MODLA

Navigace je fajn věc. V mym divokym období se mi párkrát stalo, že jsem se ráno probudil s cizí ženou v cizím pokoji v divnejch čtvrtích hlavního města a nemít navigaci v iPhonu, bloudim dodnes po absurdních místech jako je Michle, Kamýk nebo Řepy.  V autě ji ale moc nepoužívám; nemám takový to držátko, abych si mobil lípnul na sklo, navíc můj analytickej mozek mapy zvládá slušně: většinou mi stačí si cestu dopředu prohlídnout a pak jet bez navigace – a když dostanu pocit, že jsem se ztratil, tak holt zastavim, zkalibruju sám sebe a zase jedu dál. Chápu ovšem, že spousta lidí se vyzná v mapách přibližně stejně jako já v porodnický anesteziologii, takže navigace je jejich přítel nejvěrnější. Jenže vyřadit při řízení takovej ten proces, kterýmu se řiká přemejšlení, a slepě se spolehnout na přístroj na palubce mi nepřijde vždycky úplně rozumný. Tak třeba kámoš Lorenzo.

Vraceli jsme se z Uherskýho Hradiště a Lorenzo měl zrovna novou navigaci. Tedy, novou: zánovní, koupenou na blešáku v Kolbence za sedm set vočí. Ujeli jsme asi dvacet kilometrů, sjeli z hlavní silnice a cesty se začaly stávat užšími a prašnějšími. “Jedu podle navigace, jedu podle navigace,“ funěl Lorenzo, zatímco kolem nás ubývalo asfaltu a přibývalo vegetace. Když jsme projeli asi kilometr po polní cestě, zvolal: “No, a tady bude odbočka na hlavní.“ Odbočka tam byla, o tom žádná. Projeli jsme branou a ocitli se na dvoře velkého stavení. Stála tam paní, která vypadala, že ještě nikdy neviděla automobil. Lorenzo stáhnul okénko a se širokým úsměvem vlastním jeho dobrotivosti se zeptal: “Teta, dostaneme se tudy na Prahu?” Paní neodpověděla a vešla do domu; za okamžik vyšla znovu ven a s ní i nebezpečně vypadající muž s cepem. Lorenzo v tom okamžiku naštěstí pochopil, že tudy cesta na Prahu opravdu nevede a svižně odcouval šest kilometrů na nejbližší cestu značenou v mapách.

Nebo cesta na hory tak před osmi lety. Byli jsme dopředu varováni, že Alpy jsou zasypány extrémním množstvím sněhu, takže nás cestovka vybavila podrobným itinerářem, kde a jak zahnout. “To nám ta cesta pěkně odsýpá,” říkal jsem si, když jsem ze zadního sedadla pozoroval na navigaci, jak vzdálenost zbývající do cíle příjemně ubývá. Bohužel, když jsme byli patnáct kilometrů od vysněné chaty, ukázalo se, že řidič do navigace zadal pouze koncový bod, takže navigace logicky našla nejkratší cestu, která ovšem počítala s průjezdností strmé úzké silničky, na které byly asi čtyři metry sněhu. Dodnes si myslím, že správnou reakcí by bylo majznout toho člověka po hlavě jakýmkoliv dostupným tvrdým předmětem, zahrabat ho do závěje a nechat Švýcary, ať si ho na jaře najdou, a ne sednout k němu do automobilu a jet dalších čtyři sta kilometrů přes hory a pod horami.

Takže nemám nic proti navigacím, jen je fajn, když si jejich uživatelé uvědomí, že kolem silnic existujou taky takový ty modrý cedule se jménama měst, vesnic a čtvrtí. Když sedím na zadním sedadle automobilu jedoucího po Strakonický, máme namířeno do Dejvic a před vjezdem do Zlíchovskýho tunelu se řidič tvrdošíjně drží vpravo, neb ho tam vede navigace, přestože je nad silnicí cedule jak ty vole dvě krávy, že na Dejvice je to doleva, tak z toho rostu; nemůžu si totiž pomoct, ale jsem přesvědčenej, že řidič ignorující modrý dopravní značky může poměrně snadno vysklít i nějakou červenou.

Follow

Navigace je fajn věc. V mym divokym období se mi párkrát stalo, že jsem se ráno probudil s cizí ženou v cizím pokoji v divnejch čtvrtích hlavního města a nemít...