#550 BEZEDNÝ NÁPOJ

Už jsem se tady rozepisoval o svejch občasnejch návštěvách fast foodů a nemůžu nezmínit nešvar, kterej se rozšiřuje po českejch rychlovývařovnách unifikovanejch sendvičů (člověk, co vymyslel, že se korporátním burgerům bude říkat sendviče, by si zasloužil rošambo), nešvar, kterej se mi nelíbí a se kterym teda jako vůbec, ale vůbec nesouhlasim. Říká se tomu bezedný nápoj. Teoreticky to zní hezky: k jídlu dostanete kelímek a můžete si ho sami načepovat, vypít a pak klidně naplnit znova, a pak zase vypít a zase naplnit, jak je ctěná libost. Jenže když si člověk uvědomí, jaký to má praktický následky, pochopí, že bezedný nápoj je výhoda tak maximálně ve snu.

Co si budeme povídat: ve fast foodech jde mnohem víc o to fast než o to food; když už tam jdu, chci tam strávit co nejmíň času. A zkoušeli jste si někdy už načepovat limču z postmixu? Neni to žádná věda, prostě strčíte kelímek pod hrdlo, zmáčknete správnej čudl a za pět vteřin je kelímek plnej. Bohužel ale neni plnej limonády, ale šumící a praskající pěny, která se po půl minutě pěny změní v půldecku tekutiny. Takže zase naplníte a zase čekáte. Po dvou minutách souboje s postmixem máte kelímek třeba způlky plnej, takže to vzdáte, řeknete si, že pitnej režim prostě trochu ošidíte – jenže pak vám pití dojde přesně v půlce hranolek, takže jdete ještě jednou.

Jenže to je zrovna u postmixu fronta čtrnáctiletejch mládežníků ze severní Moravy, který jsou v Praze na poznávacím zájezdu, dostali na celý odpoledne rozchod, takže už tři hodiny felujou v káefcéčku u jednoho plastovýho kelímku a nekonečnejch litrů žbrndy a teď je zrovna napadlo namíchat si koktejl z jedný deci Pepsi, jedný deci Mirindy, jedný deci 7UPu a samozřejmě trošky Lipton Ice Tea Citron, aby to mělo říz.

Chápu, že jedinym záměrem korporací je vydělat co nejvíc peněz a přijde mi to jako zcela legitimní požadavek. Sere mě ovšem, když se mi někdo snaží tvrdit, že opatření zavededný kvůli úspoře času pracovníků (protože čas zákazníka korporaci přirozeně nic nestojí) je prodávaný jako velká výhoda pro mě. Chápu, že tak pravdivejch reklam jako v Invention of Lying se asi nikdy nedočkám, ale až si jednou budeme ve fast foodech muset sami grilovat maso, byl bych radši, kdyby mi na férovku řekli, že na mně prostě chtěj víc trhnout a ať beru, nebo nechám bejt, než aby mě přesvědčovali, jak je skvělý, že si můžu maso udělat přesně tak propečený, jak chci já.

Follow

Už jsem se tady rozepisoval o svejch občasnejch návštěvách fast foodů a nemůžu nezmínit nešvar, kterej se rozšiřuje po českejch rychlovývařovnách unifikovanejch sendvičů (člověk, co vymyslel, že se korporátním burgerům...