Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #187 OBSLUHA V NADNÁRODNÍCH FAST FOODECH

#187 OBSLUHA V NADNÁRODNÍCH FAST FOODECH

Posted: Srpen 24th, 2011 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 54 komentářů »

Neocitám se ve zmiňovanejch podnicích moc často, takže nemůžu říct, jestli je to stoprocentně platný pravidlo, ale ze svejch občasnejch návštěv mám pocit, že nutnou podmínkou pro zaměstnání v hambáčový korporaci je, aby byl zájemce mentálně retardovanej, úplně blbej nebo aspoň ten nejpomalejší zmatkář pod sluncem.

Asi nejčastěji zajdu do McDonalda, když je mé tělo sužované kocovinou – menu od klauna na ni působí jako takřka zázračný lék. Jenže když mě kocovina trápí, jako mě trápila tuhle v sobotu, můžu si bejt jistej, že si vyberu kasu, kterou bude obsluhovat sedmnáctiletá minda s obříma kruhama v uších, černýma linkama všude kolem očí a hladovym broukem mozkožroutem v kebuli.

Jasně, je trochu moje chyba, že slečně nepomůžu nějakou jednoduchou objednávkou (á la dva číze s sebou). Potřebuju totiž vyzkoušet každou novinku v repertoáru sendvičů, takže si vždycky vymyslim něco jako “Big Chili v menu, s lehkou kolou, a dejte mi k tomu navíc ty krevety s omáčkou”. A průser je tu, protože takovouhle objednávku tahle slečna prostě nemůže obsáhnout, to tak možná po dvou letech praxe a stejně by jí ještě musel manažer koukat přes rameno.

“Jo, to menu normální,” dodám ještě pro jistotu a to jsem říkat neměl, protože vona už namarkovala velký a teď neví, co s tim, kdyby aspoň řekla “já se omlouvám, jsem kráva, už jsem zmáčkla velký”, tak neřeknu ani popel, zaplatim o pětku víc, dostanu za to o padesát hranolků a pár deci tmavohnědý žbrndy víc, a všechno je v pohodě. Jenže ona začne s kasou bojovat, kasa samozřejmě odolává, minutu, dvě, mezitim nějakej její svižnější kolega vezme Big Chili, na kterýho se tolik těšim, z displeje a mám smůlu.

A když se mě už potřetí zeptá, jestli chci k těm krevetám omáčku, tak už bych na ni nejradši začal hystericky neartikulovaně řvát, jenže dobře vim, že by to hodně nasralo tu partičku kováříčků se stříbrnejma kladívkama, co mám v hlavě pro změnu já. “Tak já vám ten sendvič přinesu ke stolu,” pípne nakonec ta nešťastná bytost a když skutečně za sedm minut přikvačí, už jí ani neříkám, že mi dala normální kolu místo lightky, nemá to smysl, už sem prostě nikdy nepudu, maximálně, až to zase přeženu s chlastem…

«
»