#549 NECHTĚNÁ EREKCE

Řada z vás si v týhle chvíli říká, jak hluboko vede blogerská stoka a kdy se dotkneme pomyslného dna komunálního humoru. Literární kritici, recenzující třetí svazek knižního vydání 1000 věcí, co mě serou (na stáncích doufejme na podzim letošního roku), se pak na této stránce vyděšeně zeptají, jestli náhodou o pár listů dál nečeká i téma prdění a kvasinkové infekce. Za sebe doufám, že nečeká. Ale o tomhle prostě musí nějaký to slovo padnout – protože kdo ze zdravých a svět hltajících jedinců něco podobnýho nezažil, ať hodí svým balením Viagry.

Je-li prostituce nejstarším řemeslem, pak je nechtěná erekce nejstarším faux pas. Mě takováhle situace v terénu naštěstí nepotkává, páč patřím mezi živočichy, který prudce nereagujou na podněty vizuální nebo čichový, tu očividnou odezvu ve mně vzbudí až dotek, a to už se člověk většinou nachází v situaci, kdy se nemá za co stydět, páč pro danej stav najde pravděpodobně brzo uplatnění.

Paradoxně jedinej veřejnej trapas na tohle téma jsem tak zažil v pátý třídě základky v hodině přírodopisu, kdy mě pí čelka zkoušela z láčkovců. Já stal před celou třídou ve svých zbrusu nových kalhotách, který byly o dvě čísla větší, než bylo záhodno, protože „do nich dorostu“ a „budeš se divit, ale my nekradem“, jak říkala moje maminka. Tak tam před tabulí exceluju, páč na rozdíl od svýho kamaráda Honzy Vodstrčila vím, že nezmar má rozptýlenou nervovou soustavu. A zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že tímhle svým suverénním výstupem musím dojmout i Kamilu z druhý lavice, do který jsem byl v tu dobu beznadějně zabouchlej, tak třídní průserář Veverka zařve na celou místnost: „Jééé, Curvekiller má stojáka.“ Vyspělejší polovina třídy se začne na celý kolo smát, já nechápu a během pokračujícího výkladu usilovně přemýšlím, co tím ten plantážník myslel a proč se mi všichni tleměj, Kamilu nevyjímaje. Až po dobrejch pěti minutách, někde mezi dvojvrstevnatým tělem a společným otvorem pro příjímání a vyvrhování potravy, mi to docvakne. Zrudnu jak fotříkova občanka, poníženě pohlídnu dolu a s hrůzou zjistím, že ty velký kalhoty se mi v oblasti zipu bez jakýhokoliv vnějšího zavinění zvlnily právě tak, aby se mi Veverka mohl chechtat. Zmrd! Teda ne že by se mu ta zlomyslnost za chvíli nevrátila… ale vysmívat se mu za pětku kvůli bídný orientaci v tématu žabernatek, to nebyla úplně ta pravá satisfakce.

Podruhý mi podobnej fail hrozil až o nějakejch dvacet let později, když jsem se uvelebil ve vířivce v poloprázdným aquaparku a po chvíli si relaxaci zpestřil vzpomínkou na milý postelový rejdy předešlý noci. Si tak pěkně lebedím a najednou si uvědomím, že si ňáko moc lebedí i moje tělo a já tam dřepím ve vířivce ve stavu, jakej špacíru po plovárně dvakrát nepřeje. Rozhlídnu se kolem a spatřím všechny ty maminy, který kdyby si všimly mejch plavek, začnou okamžitě vřeštět, že jim chci zprznit jejich dcerky, a než se stihnu zdekovat, čapne mě plavčík, narve mě do svěrací kazajky a já skončím na cele se spartakiádním vrahem. Vyhodnotím proto situaci jako krajně nepřátelskou a rozhodnu se vyčkat. Bohužel teplá bublinková koupel mezi maminama v bikinách není to samý, co třeba mráz pod mostem mezi bezďákama, takže čtvrthodina uplyne bez náznaku zlepšení. Jenže čas na vstupence se chvatem krátí – musím rychle jednat, pomyslím si, a tak vytáhnu všechny ty zaručený recepty, jak minimalizovat vzrušení. Myslím na hnus v odpadkovým koši, představuju si rozježděnou sousedovic kočku Mínu, prostě aplikuju všechny ty osvědčený metody prolongace pohlavního styku, ale nic nezabírá. Panika sílí, podlíhám hysterii a děsu. V tom zavětřím spásu. Všimnu si na druhý straně postarší paní… no spíš osmdesátiletý báby těsně nad hrobem, co nejspíš nebyla ani v dobách študií za kdovíjakou okrasu, natož teď a v plavkách, že jo, vyhodnotim ji jako ten nejasexuálnější objekt mezi Kokořínem a Železnou Rudou a napadne mě prostá, o to však geniálnější myšlenka: Budu si představovat nějaký techtle s ní, to bude tak ekl, že malér hnedka zmizí!

Míra Donutil by sem teď přidal nějakou hřejivou a hluboce lidskou pointu. Já vám ale narovinu povím, že ty vyděšený děcka si mě ještě teď pamatujou, jak kolem nich sprintuju s rukama na plavkách vstříc hajzlu – jen abych je při vší prekérnosti situace navíc ještě nepoblil.

Follow

Řada z vás si v týhle chvíli říká, jak hluboko vede blogerská stoka a kdy se dotkneme pomyslného dna komunálního humoru. Literární kritici, recenzující třetí svazek knižního vydání 1000 věcí,...