#525 DLOUHÝ FILMY

Posted: Únor 6th, 2013 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 7 Comments »

Přišel jsem na svět jako pětikilový cvalík přenášený o čtrnáct dní a během samotného porodu jsem se prý rozhodl, že s tím legračním provázkem, který mi vede z bříška, se dá zažít spousta legrace, takže jsem se narodil mírně přidušený pupeční šňůrou omotanou kolem krku. Myslím, že kdybych vyrůstal v devadesátých letech, říkalo by se o mně, že mám hyperkinetickou poruchu; v letech osmdesátých se ale na tyhlety nóbl poruchy chování moc nehrálo, takže se o mně spíš říkalo, že jsem hajzlík nevycválanej.

Mám totiž velký problém vydržet v jedné pozici. Když už vydržím sedět na jednom místě, stejně se neustále vrtím, což leckterou soušku učelku na prvním stupni přivádělo k nepříčetnosti; když jsem se po dvanácti letech školní docházky naučil jakž takž zvládat třičtvrtěhodinové vyučovací hodiny, začala vysoká a přednášky a cvičení trvaly dvojnásobnou dobu. Peklo.

Už dávno jsem si tedy spolehlivě vyzkoušel, že po sto minutách sezení v kině se začínám nudit, ať už se na plátně děje cokoliv. Když má délka filmu v minutách dvě cifry, je všechno v cajku. Jakmile má film víc než dvě hodiny, vim, že to pro mě bude hodně těžký; a třeba Krásnou hašteřilku nebudu nikdy ani zkoušet (podle výrazů kamarádů, kteří zmíněné dílo kdysi v Uherském Hradišti zhlédli, asi ani o nic zásadního nepřicházím).

Jasně, určitě existujou nějaký ty “výjimky potvrzující pravidlo”, filmy delší než dvě hodiny, který mi utekly jako nic, filmy, během kterejch jsem se nezačal dívat na hodinky. Ale moc jich není – a třeba poslední Tarantino k nim nepatří. Jasně, líbilo se mi to, určitě bych dal čtyři hvězdičky z pěti, ale kdyby to někdo o půl hodiny prostříhal, nemyslim si, že by to pro světovou kinematografii byla nějaká zásadní ztráta. Takže mě klidně považujte za primitiva, ale já si stojim za svym: když se režisér nedokáže vyžvejknout během dvou hodin, připadá mi, že si délkou filmu kompenzuje délku něčeho úplně jinýho.

«
»