Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #524 KECY DJŮ DO PÍSNIČEK

#524 KECY DJŮ DO PÍSNIČEK

Posted: Únor 5th, 2013 | Author: | Filed under: Curvekiller | 3 komentáře »

Už mi dávno není dvacet let, už mi není ani dvacet pět, takže jestli kdysi platilo, že se na diskotéky zrovna neženu, platí to tváří v tvář třetímu křížku na těle o to víc. Pořád se ale občas stává, že se člověk najednou objeví v podniku, kde omámeně civí na třpytící se diskokouli, natřásající se těla a poblitý kamarády. Cesty kalby jsou nevyzpytatelný.

Nemluvím teď o akcích, na kterých hraje Achjo Bitch a kde si její hipsterský kamarádi podupávaj do rytmu, ani o žádný štýlový party v důstojnějších klubech naší republiky. Řeč je o poctivý „dydžině“, kterou v nablýskanější podobě najdete v metropoli a krajskejch městech, v trochu pravdivější, šmucik verzi pak v každý větší vesnici. Taková ta naleštěná bída, u který jste rádi za každej song od Rihanny a Justina Timberlaka, protože víte, že místo nich můžou hrát taky Kabáti, Verona a dvě hodiny po půlnoci přijede Mašinka.

Mohl bych hejtovat skoro všechno, co s sebou tyhle noci přinášej, ale proč se štítit jejich pokleslý poetiky, že jo. Fascinujou mě spíš jednotlivý nuance, jako třeba hrdinský DJové a jejich chování: Je mi fuk, že tahle banda pod DJingem chápe pouštění těch nejohranějších rádiovejch tracků. Nevadí jim zastávat roli automatu, kterýmu nalijete do přehrávače nejposlouchanější věci za posledních deset let, a pak jen zmáčknete Play – a i za týhle tristní konstelace jsou schopný odmítat zahrát uhrovitejm klukům na přání, páč nikdo nesmí narušit kongeniální dramaturgii jejich setu.

Opravdu iritující jsou ale až DJové, který si pletou svůj výstup s hlášením školního rozhlasu. Jejich mixérský schopnosti většinou začínaj i končí u toho, že uměj zesílit a ubrat basy, ale přesto se cejtěj fudovaný k tomu, aby něco blábolili do mikráku a měnili party v povzbuzování na fotbalovým zápase („A teď všichni jedééém“), v topornou spartakiádní rozcvičku („Raz, dva, tři a ouuuuuuuu“), anebo ve sváteční slovo, během něhož se ovšem neprobírá Bůh, jsoucno a cesta k rodinnýmu štěstí, ale výstřihy holek na baru a aktuální ceny tequily. Lid se bavit musí, proto zvládam tyhle lokální hvězdy tolerovat (podobně jako zvládám nezabít Evu a Vaška nebo Aleše Cibulku), i když je v mých očích jejich největším uměleckým počinem vyprosit si cuba libre zadarmo a na hajzlech obtáhnout naivní osmnáctku, která v každým týpkovi se sluchátkem u ucha hned vidí říčanskýho Tiesta.

Nesmí mi ale přinášet nebeský zážitky, jaký mi před lety dopřál jeden DJ u lipenský přehrady – ten se s pouhejma plkama nespokojil a zvládl odzpívat celý refrény proslulejch tracků, což bolelo úplně stejně u Discopříběhu i u Hrobaře. V tomhle srabu pak byl i nástup Scooterů a jejich „Hajpa, hajpa“ pro moji duši radostí, jakou je pudr pro dětskou prdýlku.

«
»