#753 SOUČASNÁ POEZIE

Jako každej správnej pisálek jsem začínal básničkama. Dává to smysl: je vám šestnáct a chcete bejt zajímavej pro intelektuálky, tak píšete – a během jedný hodiny matematiky se vám málokdy povede napsat povídku, natožpak román. Kdežto básničky vyprsknete klidně tři.

Hodně jsem v tý době poezii i četl. Moje zlatá babička měla obrovskou knihovnu, jejíž znatelnou část mi darovala, takže jsem pravidelně chodíval s Kainarem, Seifertem nebo Nezvalem v ruce. Jasně, bylo v tom i jistý pozérství kvůlivá těm intelektuálkám, ale hlavně mě to bavilo – a baví mě to vlastně dodnes. Chápu, že ne každej zálibě v poezii rozumí; nedávno jsem byl s A. na dovolený a když jsem v penziónu objevil Vrchlického překlad Cyrana, učil jsem se ve volnejch chvílích nazpaměť tu známou baladu, kterou Cyrano recituje při souboji s Valvertem. “Proč to děláš?” ptala se A. nedůvěřivě. “Přece proto, že je to krásný,” snažil jsem si jí vysvětlit, ale moc chápavě nevypadala. V jejím pohledu byla spíš ta blahosklonná laskavost, kterou obdaříme člověka, který se tluče kladívkem do palce a na otázku, proč to dělá, odpoví, že kvůli tomu úžasnému pocitu úlevy, když s tím na chvíli přestane.

Čert to vezmi. Já mám prostě poezii rád. Když ovšem dneska zabrousim do knikupectví a zkusím otevřít nějakou současnou poetickou knihu, radši ji rychle zavřu. Nula. Nic. Já bych chtěl číst poezii, ale současný básníci píšou něco, čemu ani při vší snaze nerozumim, co je zcela mimoběžný s mym vnímáním světa (jedinej autor, kterej je mladší než já a já jsem ochoten ho číst, je Jan Těsnohlídek ml., ale to je holt machr a pověstná výjimka, která potvrzuje pravidlo).

Ano, přiznávám, že v oblasti umění jsem zasraná konzerva, která si myslí, že malíř, než začne malovat černý čtverce na černym pozadí, by měl bejt schopnej obstojně vymalovat zátiší s pukétem koťat, sochař, než začne vrtat díry do žulovejch kvádrů, by měl bejt schopnej vymodelovat standardní bustu. A holt obdobně to vidim i u básníků. Nejde zdaleka jenom o volnej verš, i když je to docela dobrej příklad: stovky let starý pravidla má smysl porušovat až tehdy, když jsme je schopný dodržovat. Každej básník před tím, než začne provádět čtenáře temnýma zákrutinama svý duše, aniž by se mu to rýmovalo, by měl bejt schopnej napsat srozumitelnej rýmovanej sonet. Jasně, že by to znamenalo, že už tak malá police současný poezie v knihkupectvích by se ještě zmenšila, protože napsat sonet neni prdel; kdykoliv ale do tý police nakouknu, připadá mi, že by to rozhodně nebyla žádná škoda.

Lol, tenhle sonet jsem napsal v sedmnácti, vy nuly!

jak je to ospalé v tom odpoledním báru
pán s knírem čichá k nejjemnější whisky
slečna chce sekt, nejlíp ke kaviáru
a potom nad ním ohrnuje pysky

kde včera skončil jsem, už nemám ani páru
trochu se stydím, ale co, člověk je lidský
svou nevinnost jsem tobě předal v daru
a z polen předsevzetí zbyly jenom třísky

pomalu odpadává popel z cigarety
rádio přehlušuje nakousnuté věty
a z ulic tiše mizí zbytky ranní vláhy

potichu běží tu pracovní rozhovory
slečny si u džusu vyprávěj’ svý love story
já v noci objevil jsem sto první věž prahy

Follow

Jako každej správnej pisálek jsem začínal básničkama. Dává to smysl: je vám šestnáct a chcete bejt zajímavej pro intelektuálky, tak píšete – a během jedný hodiny matematiky se vám málokdy...