#498 DOSTAT DÁREK, KTEREJ SE MI NELÍBÍ

Ty vole tragickej příběh z mýho dětství. Jakože ale Absolut Attila.

Je mi osum, stojim před výlohou hračkářství v Planý nad Lužnicí, kde stavíme vždycky cestou na chatu. Na sváču – tamní šunkáč chutná jak šunka. Rodičové zmizli k řezníkovi a mě postavili sem, abych si vybral dárek k narozkám. A mně připadá jako naprosto božáckej ten bagr vlevo, jenomže na cenovce stojí 27 Kčs, což mojí malý přemoudřelý hlávce připadá jako moc peněz. Že něco tak báječnýho si prostě nezasloužim.

“Já bych chtěl tu sanitku,” ukážu na plastovej model dvanáctsettrojky, když se rodičové vrátěj z masny. Vedle sanitky je uvedená cena čtrnáct pade, což mi přijde snesitelný. “Určitě?” ptá se otec se šunkáčem zabalenym v mastnym papíře. “Nechceš radši nějakej z těch bagrů?” kývne hlavou směrem vlevo a mě dojde, že vzhledem k množnýmu číslu má na mysli nejen ten za sedmadvacet, ale dokonce i ten větší, co stojí dvaačtyřicet, na kterej jsem se předtim neodvážil ani pomyslet. Ale já bůhvíproč cejtim, že to je prostě moc peněz. “Sanitku,” říkám pevně. Táta jde do hračkářství a za chvíli vyjde ven s igelitkou.

V olivově zelený škůdce stopětce žvejkám šunkáč, ale neni zdaleka dobrej, jak obvykle. Normálně snim i rohlik a půl, teď sotva půlku. Pak už jsme na chatě, dostávám hutnej brňák a k němu zabalenou krabici, krabici jak na sanitku, ale bleskne mi hlavou, že pořád v ní ještě může bejt bagr, rvu papír a ještě pořád doufám v bagr, votvírám krabici, neni tam bagr. Je tam ta dementní sanitka. Notyvole, to sou teda vyfičený narozky, řikám si.

Řekl jsem si tenkrát nečekaně dospěle, že když už jsem byl tak zoufale pitomej, bylo by pod moji důstojnost lehnout si na zem a vztekle kopat nohama, byť jsem to v té době pokládal za zcela legitimní způsob komunikace. Sanitku jsem vzal a v koutku zahrady jí sundaval a zase nasazoval střechu (to byla jediná věc, která s ní šla dělat; představoval jsem si přitom, jaká neuvěřitelná dobrodružství by šla zažívat s bagřím rypadlem) a byl přitom podivně šťastný jako Ijáček, když k narozeninám dostal prázdnou sklenici a prasklý balónek.

A aniž bych se teda chtěl ideově hlásit k miliónům amerických dětí, který si už stihly na sociálních sítích postěžovat, že dostaly malej iPad, když chtěly velkej iPad, případně dostaly velkej iPad, když chtěly malej iPad, musim přiznat, že jeden z nejděsivějších okamžiků v čase vánočním je držet v rukách dárek drahej, kterej je z celýho srdce darovanej a v nejlepší míře míněnej – ale prostě to neni bagr, je to zkurvená sanitka, ať už to znamená cokoliv.

Každej měl svou sanitku a kdo ji neměl, ten je dostává dodnes, sanitkou můžou bejt plazmový televize, společný dovolený, domácí zvířata, solný krystaly, ošklivý obrazy, všelijaký věci, jen se rozpomeňte. Člověk to drží v třesoucích rukách, snaží se usmívat a co nejmíň neupřímně odpovídat, že se mu to líbí – a je mu jasný, že výmluvu, že mu to omylem spadlo, by mu ještě věřili, ale výmluvu, že po tom pak začal omylem dupat a omylem to zapálil, asi sotva.

Ještě že jsem letos dostal samý božácký dárky, cha!

„To jsem rád,“ řekl Pú šťastně, „že jsem měl ten nápad dát Ti užitečnou nádobu na ukládání věcí.“
„To jsem rádo,“ řeklo Prasátko, „že jsem Ti dalo něco, co se dá uložit do užitečné nádoby.“
Ale Ijáček je neposlouchal. Vyndával balónek a zase jej ukládal, celý šťastný.

Follow

Ty vole tragickej příběh z mýho dětství. Jakože ale Absolut Attila. Je mi osum, stojim před výlohou hračkářství v Planý nad Lužnicí, kde stavíme vždycky cestou na chatu. Na sváču...