Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #316 KDYŽ SE NA KONCERTĚ MOC MLUVÍ

#316 KDYŽ SE NA KONCERTĚ MOC MLUVÍ

Posted: Únor 28th, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 1 Comment »

Zatímco Achjo Bitch ve středu večer trpěla v Berlíně na Justice, Attila Bič Boží se vydal do Lucerna Music Baru na The Sounds a na rozdíl od své hejterské kolegyně byl spokojen. Neříkám, že bych byl zásadním fanouškem kapely, co zní jak ze scény maturitního večírku americké romantické komedie pro teenagery, ale ve středu mi sound The Sounds prostě sedl.

Příjemný zážitek tak kalil jediný okamžik, když Maja Ivarsson cítila potřebu říct publiku, že The Sounds jsou poprvé v Praze a že publikum je fajn. Nevím, jak vám, ale mně by pro předání příslušného sdělení stačilo něco jako “this is our first gig in Prague and you people are fucking awesome” a nepotřeboval bych na to dvouminutový patetický proslov.

Myslím, že lidi chodí na koncerty primárně proto, aby poslouchali hudbu; bohužel leckterý interpret má pocit, že když si lidi stahujou/kupujou jeho desky, zajímají se i o jeho moudra, který se na desku nedostaly. (Jasně, poslouchat takovýho Baumaxu má většinou smysl i mezi písničkama, ale k tomu, abyste pochopili, jakej styl mouder mám na mysli, mi bude stačit jediný slovo: Bono.)

Nejděsivější koncertní žvanění, co jsem zažil, se datuje až do roku 2005, kdy Sunshine jeli turné k Moonshower And Razorblades a Kay Buriánek byl tenkrát tak ublíženej, že proslovy mezi písničkama trvaly v průměru dvě minuty. Nejhorší na tom ovšem tenkrát bylo, že i když jsem tenkrát jevil upřímnou snahu pochopit, kdo se Sunshine dotknul tak, že se o tom musí tlachat čtvrt koncertu, nepodařilo se to ani mně, ani pěti dalším posluchačům v okolí, kterých jsem se postupně zeptal.

V rámci spravedlnosti je teda třeba dodat, že Sunshine tenkrát hráli jako bohové a slovní průjem mezi písničkama se jim naštěstí podařilo vyvážit písničkama samotnejma. To se ale žvanilům na pódiu stává jen velmi zřídka, takže mohu-li dnešní téma nějak zakončit a shrnout, učiním tak vzkazem parafrázujícím Ladislava Stroupežnického: muzikanti, nemluvte moc, a pokud možno nemluvte vůbec.

«
»