#290 KOLONY BEZ ZJEVNÝHO DŮVODU

Posted: Leden 23rd, 2012 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 1 Comment »

Jak ti bystřejší z vás pochopili z příspěvku o snowboardovém vybavení, strávil jsem minulý týden v Itálii na horách; samotný pobyt nebyl tentokrát žádný šlágr, protože první den ježdění si nejlepší snowboardista výpravy přivodil tříštivou zlomeninu obratle, což na ostatních zanechalo těžkou, takřka hřebíkovskou deku. Nepříliš vydařený výlet byl pak zakončen šestnáctihodinovou cestou zpátky (cesta tam trvala hodin devět), přičemž do Prahy jsme dorazili s jedním funkčním stěračem, bez přední espézetky a s takřka nebrzdícím autem.

Nemá smysl se na téma problematického návratu rozhejtovávat; když jedu na hory třináctiletym autem, musím holt počítat s tím, že třeba stěrač a jedno prasátko zadní brzdy takovou zatěžkávací zkoušku nevydrží. Ten Holanďan, co do nás bez důvodu (ledaže by to byl ten pověstný bludný) na parkovišti nacouval, mě sice nasral náramně, ale naštěstí to odnesla jenom ta značka, takže i nad tím jsem mávnul rukou. Ale kdykoliv jsem se rozjížděl z kolony, která trvala, trvala a pak najednou bez zjevnýho důvodu skončila, skřípal jsem zubama (jako koneckonců už tolikrát předtím).

Pokud řídíte, musíte to znát. Jedete třeba po dálnici a najednou před sebou uvidíte naštosovaný auta, ty, co je dojíždějí, maj pro jistotu puštěný blikačky, zpomalíte, případně až zastavíte. A když se začnete pohybovat krokem, pořád čekáte, že po pár kilometrech uvidíte drastickou nehodu nebo jinej důvod, proč nelze využívat plnej počet pruhů. Jenže k ničemu takovýmu nedojde, pruhů je prostě pořád stejně, a najednou začnete nabírat rychlost, jedete padesát, sedmdesát, sto a po koloně najednou není ani vidu, ani slechu.

Tenhle hejt nemá bejt pozastevním nad tajemstvím tohohle světa, ne, já se neptám pověstnou existenciuální otázkou  “a kde se beue?”. Dost jsem si vyhrál s dopravním simulátorem, vim, že efekt motýlích křídel je v hustym provozu svinstvo a je mi jasný, že kolona může vzniknout jenom z toho, že se nějakej strejda ve stodváce na dálnici pokochá pohledem na Říp. Ale v tomhle si nepomůžu; kdykoliv se rozjíždim z nějaký takový kolony, jsem pekelně nasranej místo toho, abych byl nadšenej, že už to konečně jede.

«
»