Často se tvrdí, že ženská může říct svý „Ne“ kdykoliv a chlap má vždycky povinnost to respektovat, pokud se nechce stát matrací drsnejch muklů, až mu přišijou na krk znásilnění. Není to ale tak úplně pravda. Říct „Ne“ už v jistou dobu zaslouží leda pětadvacet na holou.
Máme za sebou už neuvěřitelnejch 661 hejtů a nemá cenu se tím dál tajit. Tohle je věc, která mě sere snad úplně každej den. Já totiž nemám co na sebe. Nikdy jsem neměla co na sebe a nikdy taky na sebe nic mít nebudu.
Ať už jsi k tý zatracený žízni přišel jakkoliv, je to vždycky stejný, samozřejmě zejména v horkym létě, kterym starej Jehova letos teda rozhodně nešetřil. Možná jsi právě docvičil svejch ranních pět tibeťanů a pětadvacet číňanů, možná ses naopak probral do třeštivý kocoviny po včerejšim zničujícím večírku, každopádně ti suši jak cyp. Tak vyrazíš do kuchyně: cejtíš vodu, ještě včera tam byla.
Hejt musí vyjít každej den. Musel vyjít i na Silvestra, i před svatbou Achjo Bitch, i když měl někdo z nás horečky čtyřicítky. Otec zakladatel Attila, bič boží nás hlídá přísným okem a dohlíží na to, aby kontinuita byla zachována a publikační řád vždy dodržen. Vždycky. A já k tomu mám jednu věcnou poznámku:
Víš co, Attilo: Já na to už fakt seru!
Tohle není kolbenka, ty starej paličáku. Tohle je blog! Rozhlídni se kolem sebe a všimneš si, že tu není vrátnice s protivnou kníratou bábou, nedostáváme tu stravenky, nepotkáváme se nad výroční zprávou odborový organizace a nenosíme s sebou do roboty bandasku se svačinou od starý. A rozhodně jsi sem zatím nenainstaloval píchačky.
Docela dost mluvim sprostě, na dálnici jezdim pravidelně víc než sto třicet a občas hodim skleněnou flašku do smíšenýho odpadu. Hudbu si pouštim hodně hlasitě, zasměju se cizímu neštěstí a udělal jsem za cizího člověka zkoušku na vysoký škole. Jsem si sice vědomej toho, že mám i pár dobrejch vlastností, ale nejsem si jistej, jestli převažujou ty špatný, takže by mě v životě nenapadlo o sobě tvrdit, že jsem slušnej člověk.