Po dlouhý době tady máme zas hejt, kterej osloví hlavně tabakisty; jasně, oheň u sebe mívaj občas i lidi, co nekouřej, ale většinou ve formě tří sirek, škrtátka a svitku březový kůry schovaný v kápézetce, takže vo něj většinou přicházej jedině tak, že si daj kápézetku do tašky, tašku do auta a někdo jim ukradne to auto.
Představte si klasickou situaci v hospodě kolem půlnoci. Sešel se větší okruh lidí, jsou tu i přátelé vašich známých. V rámci dobré nálady a pocitu sounáležitosti všem prozradíte, že zítra bude skvělá party, na kterou by měli všichni přijít. Bohužel je minutu po půlnoci, takže se o slovo přihlásí ten nenápadný přítel sousedky vaší spolužačky z 1. třídy.
„Myslíš dneska, viď?“
Inu, dvě třetiny jsou za náma, takže abysme si dneska ukázali, kdo je tady pořádnej hejtman, namíříme náš šestistejšestašedesátej kritickej osten k pánovi, říkejme mu teda možná radši bytost, kterej to má tady celý na svědomí.
Zlatý časy, kdy jsme měli jen plastový Nokie a vyhnusnělý mobily značky Ericsson, který měly tlačítka větší než knoflíky na montérkách a vypadaly jako součást výbavy potápěčů. Do dvouřádkovýho displeje totiž nešlo čumět nonstop, bez ustání SMSkovali jen magoři a afektovaný třináctky, co jim tatík platil místo kapesnýho účet za telefonní žblebty, a i ten had se zvládl omrzet. Takže když člověk šel na pivo, možná párkrát očima utekl k mobilu, ale nikdy ne natolik, aby mu vychladl smažák a zteplala tatarka.
Jsem neurotik. Jako mrňavej jsem si neustále okusoval nehty, dokud mi babička neřekla, že když ten nehet omylem spolknu, zapíchne se mi do slepýho střeva a já budu muset na operaci. Často se mi pak zdávaly děsivé sny o podivném kulovitém útvaru v břiše, do kterého jsou zabodané ukousané nehty. Naštěstí jsem o něco později dostal od rodičů knihu Lidské tělo. To byla super knížka! Obsahovala třeba bokorys soulože nebo fotku smutnýho vojáka s prázdnym pohledem, kterej v děsivejch snech nahradil nehtovýho ježka, ale taky poměrně jasný vysvětlení, že to babiččino varování byla pěkná píčovina.