Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #182 PŘÍJEMNÁ HUDBA V KAVÁRNĚ

#182 PŘÍJEMNÁ HUDBA V KAVÁRNĚ

Posted: Srpen 17th, 2011 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 48 komentářů »

Příjemná (=otřesná) hudba ke kávě je něco, co už tady kurva dávno mělo bejt publikovaný, omlouvám se případným čekatelům a svou chybu napravuji 3 2 1 TEĎ.

Vkus v některých zařízeních restauračního typu je kauza nesmírných rozměrů a kdybych ji měla podrobit důkladné analýze, mám minimálě na rok o zábavu postaráno. Tím přirozeně nevylučuju, že to neudělám, ale dnes se zaměřím na jednu z podkapitol této problematiky, kterým je rádoby milá hudbička k odpolednímu kafíčku v nějaké útulné kavárničce.

ZOMG proč… proč musím i v docela normálních kavárnách poslouchat třikrát po sobě soundtrack Amélie z Montmartru?! Kdysi dávno ten soundtrack nebyl špatnej, dneska ve mě už úvodní tóny vyvolávaj agresi – a to zejména kvůli tomu, že každá bábovka, co obsluhuje kávovar, si to pustí, aby jí v tý práci bylo příjemně. No tak je super, že holky, co se vzhlédly v Audrey Tatou a Francii, se tam pohupujou mně do objednávky, ale kristepane, dyť je rok 2011 – rok, kdy si už každej musí najít jinej oblíbenej soundtrack nebo nebudu hrát (=utrácet u vás peníze).

To samý v tmavěčernym si myslim o Nouvelle Vague. Jestli existuje nějakej manuál Jak vyrobit klidnou atmosféru ve vašem podniku, asi bych se tam dočetla něco jako „rozkošné bossa nova předělávky ještě nikdy nezkazily žádné líné dopoledne u čaje, silně doporučujeme jako univerzální hudební kulisu pro vaše hosty“, protože obsluh, který smažej NV, je ještě víc než těch Amélií a ještě víc mě proto serou. Já opravdu nechci sedět u espressa a poslouchat, jak si číšnící zpívaj Ever fallen in love with someone, kór, dyž většina lidí zpívat evidentně neumí.

Další zálibou mezi kavárenskou verbeží se stalo extrémně procítěné pietní pouštění kompletní diskografie Amy Winehouse. ANO, byla to velká zpěvačka, velkej talent, vážně já to vím, nejlepší styl, nejhezčí exmanžel a taky nejlepší herák v celym okolí, tak to holt dopadlo tak, jak to dopadlo. Hromadné pouštění a plakání u Rehabu, Valerie, Back to black a spol. a historky lidí, co u který písničky zažívají a jak a proč měli zrovna oni Amy tak moc rádi, za tu krátkou dobu způsobily, že Amy si doma asi už nikdy nepustím, aniž bych se u toho neklepala při vzpomínce na kavárnu, kde div že neznělo sborem you knoooow that im noo gooood a ta servírka mi málem nabrečela do mlíka. Jak zní okřídlený citát mého kamaráda Tilena (okřídlenosti dosáhl zejména u mě v obyváku) „Já jsem strašně moc smutný, že umřel Michael Jackson, protože ho už dva měsíce musim všude poslouchat“.

To nejhorší z historek o hudbě v divočině (=restauracích a kavárnách) jsem si ale nechala na konec… Je to true story, která se mi před pár dny stala a ze který jsem se musela vzpamatovávat celej večer. Psala jsem e-mail a v šest v té kavárně vypnuly internety. V další kavárně jim ty internety pro jistotu celej den nefungovaly a já už jsem to musela odeslat. Skončila jsem v čajovně pod barákem. Internet tam sice fungoval, ale dostala jsem nejhnusnější bílé víno (za tolik peněz, že se stydím to sem napsat) a pan čajdovník si tam pouštěl Markétu Irglovou s Glenem Hansardem. HELLmans rodinné balení, znamení apokalypsy se už nedají přehlížet a vůbec.

Achjo.

Upřímnost nade vše, jasně.

«
»