Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #955 NEVĚRA

#955 NEVĚRA

Posted: Červenec 22nd, 2015 | Author: | Filed under: Křeslo pro hosta | 43 komentářů »

Když kámošům popisuješ, jak je to poslední dobou doma na hovno, tak ti všichni kladou stejnou otázku: “A nemá nějakýho chlapa?” A ptá se tě na to dokonce i tvoje babička, statečná ženská, co přežila koncentrák a lidskou psychologii má po devadesáti letech života v malíku, a ty říkáš, že ne, že to neni možný, protože vy dva se přece milujete! Pro jistotu se večer v posteli Barily zeptáš: “Miluješ mě?” “To víš, že tě miluju, miláčku,” odpoví ti Barila a ty máš zas pocit, že je všechno dobrý. Aspoň na chvíli.

O pár dní později jde Barila večer s kámoškama do baru, budu doma do půlnoci, miláčku, ale není, tak jí zkoušíš volat a telefon nezvedá a ty nemůžeš spát. “Promiň, miláčku, já měla telefon v kabelce a neslyšela ho,” říká ti pak ráno a co na to můžeš říct, sám jsi přece miliónkrát zažil, jak měla telefon hodiny v tašce a pak s nehranym překvapením zírala, kolik má nepřijatejch hovorů.

Pak se ale stane to, co musí, Barila zas vyrazí ven a telefon zůstane položenej na botníku a ty kolem něj kroužíš, víš, že tam má nastavený heslo, ale taky víš, že ho nejspíš znáš, chceš se ale ušetřit tý trapný chvilky, kdy tu pravděpodobnou čtveřici čísel zadáš a ono to heslo nebude. Nakonec ho ale zadáš. A je to to heslo, pochopitelně.

Otevíráš esemesky a připadáš si jako kretén, lézt svojí holce do mobilu, proboha, ale pak najdeš tu měsíce trvající konverzaci a najednou se cejtíš jako mnohem větší kretén, protože víš s bolestivou jistotou to, co sis tak dlouho odmítal připustit, z kusejch esemesek sebetrýznivě luštíš příběh tý lásky, nad kterou by ses snad i dojal, kdyby shodou okolností nešlo Barilinu bokovku.

A pak už jenom sedíš, koukáš se do zdi a kouříš jednu od druhý, paralyzovanej náhlym zjištěním, že všechno je jinak, všechno, čemus do dneška věřil, je úplně jinak. A hodiny tikaj, bůh ví, kdy Barila přijde, třeba je dneska doopravdy s kámoškama někde v baru, ale asi ne, proč by chodila s kámoškama do baru, když může šukat borce, do kterýho je evidentně zamilovaná, a ty se trýzníš otázkama, co vlastně asi dělaj. Dovolila mu dělat všechno, co jsi jí dělal ty? A o hodinu pozdějc ještě bolestnější: dovolila mu i to, co tobě nikdy?

A pořád kouříš a už i piješ a nejradši bys někam utekl, někam daleko, do Thajska třeba, ale do Thajska to stejně nejde, tam jste byli s Barilou, ještě ani netušíš, jak máš po těch pěti letech s Barilou všechno spojený, co všechno ti jí bude připomínat, co všechno ti bude připomínat tvoje největší životní ponížení, zatím se ti jenom před očima promítaj tváře těch roštěnek, co jsi mohl naklepat, roštěnek, co se ti líbily a chtěl jsi je a ony chtěly tebe, blonďatá Tereza a zrzavá Kateřina a tmavá Lucie, jenom ti to přišlo hloupý, když máš holku, který jsi věrnej už tak dlouho, holku, se kterou se přece milujete.

A pak je ti zle, možná z těch cigár, možná z toho chlastu, kterej jsi vytáhnul, možná z ní, možná z tebe, a když v půl čtvrtý ráno zvracíš do záchodový mísy, ozve klíč v zámku a Barila najednou stojí ve dveřích hajzlu a ptá se, co se děje, miláčku, neodpovíš, beze slova projdeš kolem ní a jdeš do kuchyně, ona za tebou a tam leží její telefon roztřískanej na milióny střípků, to je to jediný, co jsi dokázal, ale aspoň je to dostatečně výmluvný, tohle Barila chápe rychle, je to chytrá holka, díváte se na sebe a celej svět během vteřiny exploduje a zas se vrátí do normálu, ale už je to jinej svět, jinej svět než ten, kterej jsi doteď znal.

Tenhle hejt pro vás sepsal sick_boy.

«
»