#127 ŘIDIČI MHD, CO NEPOČKAJ

Sice jsem sám sebe mnohokrát přesvědčoval, že správnej rocker za prostředky městské hromadné dopravy neběhá, ale někdy prostě neni zbytí, takže rozhejbám svý skoro metrákový tělo a jmu se sprintovat. Což o to, jako mladík jsem bejval vždycky nejrychlejší ze třídy a něco svalový hmoty na stehnech ještě zbylo; dneska už sice nejsou moje letmý starty tak pohotový, jak bejvaly, ale když už rozhýbu svou živou váhu do jistý rychlosti, jde to setrvačností skoro samo, takže i díky létama vytvořenýmu kvalitnímu odhadu, zda má či nemá smysl emhádéčko dobíhat, většinou stihnu vsupět do zavírajících se dveří.

O to větší voser je, když už máte nějakejch pětadevadesát procent štreky za sebou a pak najednou, ukončete nástup, dveře se zavírají, nazdar bazar. Občas se nad váma řidič smiluje a ještě vás vpustí, ale většinou v týhle chvíli vám nezbydou než oči pro pláč, plíce pro sípání a lapání po dechu a duše pro intenzivní nenávist k tomu mamrdovi v kabince vpředu (pochopitelně přímo úměrná času, který budete muset strávit, než přijede další spoj), maximálně můžete, pokud jste dobrodružná povaha a dobíhali jste starou tramvaj, zkusit rozrazit dveře a vstoupit do vagónu nezván, nečekán.

Ještě jsem občas ochoten uvěřit, že když dobíháte z blbýho směru, tak si vás řidič prostě nevšimnul, ale už se mi stala tahle věc i u noční tramvaje dobíhaný zepředu po kolejích na osvětlený ulici. Chybělo mi pět metrů, když cinknul, rozjel se a mě nezbylo než se zoufalym výrazem uhnout z kolejí a ukázat mu aspoň fakáče.

Jednou mě ovšem rozsekal i řidič, co počkal. Tenkrát neděle byla a já na Nádraží Holešovice vlezl do metra i s bicyklem. Problémem ovšem bylo, že kolo se v metru smí přepravovat jen na poslední plošině posledního vagónu a nikoliv na první plošině vagónu prvního, jak mi přišel vysvětlit pan strojvůdce, protože zrovinka tam jsem stál. Sice jsem nechápal, komu to sakra vadí (metro prázdný a já jel jednu stanici), jenže on měl kromě uniformy i zásadní argument deseti kil a čísel navrch, takže jsem otráveně srazil podpatky a věda, že další metro pojede až tak za deset minut, jsem se šoural na konec perónu. Metro ovšem pořád stálo ve stanici, takže jsem postupně trochu zrychloval krok, došel k vyžádanejm dveřím, nastoupil a jelo se. Jen jsem pak přemítal, co je to za člověka, že mu dodržování pravidel za každou cenu stojí za minutový zdržení pár desítek cestujících, co má v soupravě.

Z černé kroniky: dobíhající cestující nasraně hodil po odjíždějící tramvaji Molotovův koktejl.

Follow

Sice jsem sám sebe mnohokrát přesvědčoval, že správnej rocker za prostředky městské hromadné dopravy neběhá, ale někdy prostě neni zbytí, takže rozhejbám svý skoro metrákový tělo a jmu se sprintovat....