#127 ŘIDIČI MHD, CO NEPOČKAJ

Posted: Květen 30th, 2011 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 14 Comments »

Sice jsem sám sebe mnohokrát přesvědčoval, že správnej rocker za prostředky městské hromadné dopravy neběhá, ale někdy prostě neni zbytí, takže rozhejbám svý skoro metrákový tělo a jmu se sprintovat. Což o to, jako mladík jsem bejval vždycky nejrychlejší ze třídy a něco svalový hmoty na stehnech ještě zbylo; dneska už sice nejsou moje letmý starty tak pohotový, jak bejvaly, ale když už rozhýbu svou živou váhu do jistý rychlosti, jde to setrvačností skoro samo, takže i díky létama vytvořenýmu kvalitnímu odhadu, zda má či nemá smysl emhádéčko dobíhat, většinou stihnu vsupět do zavírajících se dveří.

O to větší voser je, když už máte nějakejch pětadevadesát procent štreky za sebou a pak najednou, ukončete nástup, dveře se zavírají, nazdar bazar. Občas se nad váma řidič smiluje a ještě vás vpustí, ale většinou v týhle chvíli vám nezbydou než oči pro pláč, plíce pro sípání a lapání po dechu a duše pro intenzivní nenávist k tomu mamrdovi v kabince vpředu (pochopitelně přímo úměrná času, který budete muset strávit, než přijede další spoj), maximálně můžete, pokud jste dobrodružná povaha a dobíhali jste starou tramvaj, zkusit rozrazit dveře a vstoupit do vagónu nezván, nečekán.

Ještě jsem občas ochoten uvěřit, že když dobíháte z blbýho směru, tak si vás řidič prostě nevšimnul, ale už se mi stala tahle věc i u noční tramvaje dobíhaný zepředu po kolejích na osvětlený ulici. Chybělo mi pět metrů, když cinknul, rozjel se a mě nezbylo než se zoufalym výrazem uhnout z kolejí a ukázat mu aspoň fakáče.

Jednou mě ovšem rozsekal i řidič, co počkal. Tenkrát neděle byla a já na Nádraží Holešovice vlezl do metra i s bicyklem. Problémem ovšem bylo, že kolo se v metru smí přepravovat jen na poslední plošině posledního vagónu a nikoliv na první plošině vagónu prvního, jak mi přišel vysvětlit pan strojvůdce, protože zrovinka tam jsem stál. Sice jsem nechápal, komu to sakra vadí (metro prázdný a já jel jednu stanici), jenže on měl kromě uniformy i zásadní argument deseti kil a čísel navrch, takže jsem otráveně srazil podpatky a věda, že další metro pojede až tak za deset minut, jsem se šoural na konec perónu. Metro ovšem pořád stálo ve stanici, takže jsem postupně trochu zrychloval krok, došel k vyžádanejm dveřím, nastoupil a jelo se. Jen jsem pak přemítal, co je to za člověka, že mu dodržování pravidel za každou cenu stojí za minutový zdržení pár desítek cestujících, co má v soupravě.

Z černé kroniky: dobíhající cestující nasraně hodil po odjíždějící tramvaji Molotovův koktejl.

«
»