Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #128 PSTRUZI

#128 PSTRUZI

Posted: Květen 31st, 2011 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 16 komentářů »

Don’t worry, název dnešního počtení zní tak tak všelijak, ale už za malou chvíli vše pochopíte.

To mě takhle jeden kluk vzal o víkendu na výlet. Chtěla jsem k moři a v Litvínově jsem teda viděla spoustu příhodného místa pro pláže, ale moře ve výsledku žádný, leč o to nejde, výlet to byl fajn až teda na jednu věc, která nasrala nejen mne, ale i všechny Účastníky zájezdu (hhhh).

Už od pátečního večera se proslýchalo, že v nedaleké vesnici mají vyhlášené pstruhy, které pan majitel restaurace pěstuje a připravuje jen a jen pro své návštěvníky a že to je fakt zážitek. Pátek, sobota a jejich průběh není pro tento blog nijak zajímavý, pstruzi měli přijít na řadu až v neděli a tak jsme se tedy v neděli pomalu, ale jistě (LOL) vydali za rybou. První zastávkou byl překrásný klášter, ke kterému jsme dorazili v jeho „zamčeném“ stádiu, ačkoli kdosi na smartphonu nebo bůhvíčem našel, že jeho brány se veřejnosti mají zavřít až za 8 minut tamního času. Life is life, nanananana, c’est la vie, co naděláš. Nevadí, vrcholem mají stejně bejt ty pstroužkové a nějakej klášter z roku raz-dva přece nás, turisti z Prahé jen tak nerozhodí! Pointa No.1 – stačilo vzít za kliku těch dveří, ale to se tak občas na party stane.

Mimo pstruhů bylo v obecném zájmu najít místo na koupání. Po stručné (čti: hodinové) plánovací poradě jsme se tedy vydali směrem k místu, kde měl, kromě přírodního koupání, být i stánek s jídlem a pitím (který byl v obecném zájmu taky dost vysoko). É mňo tak, voda to bezesporu byla, nicméně byla tak zasviněná, že kdybych do ní hodila cokoliv (kromě těch pár místních dětí, zocelených životem v těžce průmyslové oblasti), do minuty by se to rozpustilo. Ve stánku (DOUBLE LOL) jim zrovna před chvílí došlo prakticky vše, krom arašídů a Frisca a na okraj té vody pro jistotu někdo instaloval labutě s labuťátky (je to pravda, jsou to agresivní a velký hyeny…). Z blíže nespecifikovatelných důvodů jsme se nicméně zdrželi v místním lese (no có no, hodina sem, dvě hodiny tam, neasi…) a pak jsme se konečně sebrali a dojeli na místo určení, resp. do místa, kde se podávají pstruzi, po kterých se vám změní smysl života.

Já měla tušáka, že to z nějakého důvodu prostě nedopadne. Zas a znovu se ukázalo, že pravda je na mé straně. Dojeli jsme k těm jakože pstruhům a potkali místní obyvatelku, která nám prorokovala, že máme smůlu a že jestli vůbec,tak pan pstruhař mámaximálně dva kousky – osm lidí děleno dvěma pstruhy už samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Poslední záchvěv radosti nastal u cedule, kde jsme se dočetli, že 100g ryby stojí 37,- Kč a že jako přílohu můžeme dostat i houskový knedlík! WOOHOO, pocem ty kluku šupinatá!

Před „restaurací“ (TRIPLE LOL) seděl v plastový zahradní židli děda. Děda rybář, který nám během okamžiku vysvětlil, že s naším celovíkendovým cílem je ámen. Prej že už je pozdě, že máme volat předem, že když se zavolá předem tak je udělá klidně i o půlnoci a že ti pstruzi, co vidíme nejsou k jídlu, nýbrž jen tak pro zábavu. Tragicky jsme teda koukali na pstruhy v malém rybníčku a jsem si jistá, že většina z nás přemýšlela jak je nenápadně ulovit a jít si je osmažit třeba nad zapalovačem.

Pointa No.2 – dědovi nas bylo líto a tak pravil: „Můžete je aspoň nakrmit!“. A taky že jo, tyvole. Každý jsme dostali kus rohlíku a kdo ho hlady nesnědl, mohl jej hodit těm zábavním pstruhům do výběhu a pozorovat, jak to žerou. Ahmmm. Čili namísto toho, abychom my jedli pstruhy, jsme je MY krmili pečivem od dědka. Chápeš?! Nechápeš nic.

O pointě No. 3 – jak jsme hodinu čekali na so called jídlo ve zcela tradiční české (ve smyslu studené a ne zcela dobré) restauraci a jak paní číšnice mluvila überpražsky a jak se mi vysmáli, když jsem po nich (podotýkám, že se jednalo o restauraci a penzion) chtěla známku – se už nemá ani nemá cenu rozepisovat, spoléhám na vaši imaginaci.

Ve výsledku to sice na pozitivní dojmy z výletu nemělo žádný efekt, ale tahle story si zde svý místo opravdu zasouží.

Jůů a takhle nějak skákali, když jsme jim házeli kousky rohlíků, no něco tak uostomilého bych snad ani jíst nemohla.

«
»