Co je ale problém, to jsou lidi, který MHD jezdí. Nechci tady naříkat nad partičkami halekajích mládežníků, co si stoupnou hned za dveře do metra, takže prodrat se na volné místo je nedobrovolný frotérský zážitek par excellance; já míval jako teenager taky pocit, že když nevystoupim z vozu do dvou vteřin od otevření dveří, tak mi něco uteče, a stával jsem tam rovněž.

Co mě ale vytáčí naprosto spolehlivě, je ten okázalý odpor k usednutí v plný tramvaji. Představte si tramvaj typu dvaadvacítky ve špičce, čili spoje, kterej kdyby ho jezdilo dvakrát tolik vozů, byl by stejně narvanej. Na zastávce vystoupí věchýtková babička a nad jejim uprázdněnym místem dál stojí davy spolucestujících. Uvzdychaná matka se dvěma těžkýma taškama. Sportovně založený důchodce v pumpkách. Dvě holky z učňáku, přírodní zrzka a odbarvená blondýnka, blbá a blbější. Kluk, co si myslí, že v tom saku vypadá jako Barney Stinson, ale přitom mu podomní prodej pojistek čouhá z uší.

A tihle všichni plus spousta dalších stojí v tý narvaný travaji, pokradmu se pozorujou a vzájemně se těma pohledama držej v šachu, protože každej má pocit, že usednutím na volný místo by ostatním nějak ublížil nebo sám sebe zdiskreditoval nebo co, takže si pro jistotu nesedne nikdo a všichni dál stojej na jedný noze. Většinou vydržim tak deset sekund a pak se se zřetelným „s dovolením“ k sedačce vydám a ráznym usednutím dám beze studu najevo, že tady je pro teď Attilovo. Jasně, všichni výše zmíněný na mě sice koukaj jako na vraha, ale mě to nikterak zásadně nezebe; třeba jim jednou i dojde, že maj na to dobrovolně zvolený stání alespoň o kousek víc místa.

Tak jasně, v tomhle autobusu bych asi popisovanej problém neměl.