Už několikátý návrat studeného počasí (chápete, že někde dokonce sněží?! Je květen, proboha…) mi dal připomenout další ultra nepříjemnosti. Přijdete promrzlý domů, těšíte se jak si dáte čaj a horkou sprchu a vono hovno – neteče teplá voda a já nevim, jak vy, ale já se do rychlovarné konvice nevejdu, takže mi nezbývá než čekat až se nahřeje nová voda a nebo se sprchovat ve studený, ale to já nemám ráda. Teda jako snažím se už několik let tzv. otužovat, ale ty 3 vteřiny, který tomu na konci sprchování dávám, se asi nepočítaj, co?

S vodou jsou vůbec problémy, někdy neteče teplá a v jednom rádoby hotelu ve Francii zase tekla jenom Vařící a to je teda taky na nic, do sprchy se přece nechodí proto, aby si tam člověk přivodil popáleniny 2. stupně. A vůbec nejmíň ráda mám, když je hodně lidí na jedné horské chatě a hádaj se o to kdo půjde dřív do sprchy, protože já nějak vždycky prošvihnu ten moment, kdy se mám hlásit do pomyslného pořadníku, čili jsem na řadě jako poslední, potom 5 minut šteluju snesitelnou teplotu vody a pak, když mám šampon na hlavě, začnou zeshora padat kostky ledu, žeáno.

Samozřejmě nemusí jít jenom o sprchu – mytí nádobí ve studený vodě je neefektivní a strašně, ale fakt strašně nepříjemný, zvlášť když máte takový to špatný prokrvování a studený ruce máte i bez toho, aniž byste si je museli, spolu s talířema od snídaně, máchat ve vodě, která má kolem 0°C.

Zkrátka a dobře, když neteče teplá voda, tak se vztekám jak šílenec, i když dobře vím, že to většinou ničemu nepomůže, achjo.

Věnováno Báře, za náš výlet do Berlína, kdy jsme nemohli najít dveře od hostelu, spali jsme v autě a pak jsme byly nucené se v zaplivaný umývárně kdesi na půdě sprchovat v takový vodě, že jsme ječeli ještě hodinu poté.