Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #799 STESK PO KONCERTĚ

#799 STESK PO KONCERTĚ

Posted: Červen 12th, 2014 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 9 komentářů »

Zážitky jsou náplní života – ty kulturní zejména (nebo tak nějak to říká stará lidová moudrost). I ty špatné jsou nakonec k něčemu dobré, ale kupodivu i ty dobré mohou ve výsledku napáchat hodně škod – na duševním klidu zejména. Protože když je něco dobré, tak toho přece nechci pomálu, ale hodně, a klidně několikrát a co nejdřív!

Jasně – poprvé je to vždycky jenom jednou. Sice už to nikdy nebude slavnostní premiéra, ale na dobré divadlo můžeš chodit třeba na každou reprízu až do derniéry a filmy s tebou budou napořád. S dobrou knížkou je to největší vzrůšo taky jen tenkrát poprvé – ta snaha číst co nejrychleji to jde, ale zároveň si šetřit každou stránku, aby něco zbylo, už pak odpadá, ale při každém dalším čtení se zas objeví něco, co tam minule rozhodně nebylo a to je taky docela pikantní. Na výstavu můžete lozit třeba každej den. Ale na koncert? Tam je to poprvé zároveň taky naposled….

Nemluvím o oblíbený lokální kapele, která hraje v nějakym spřáteleném klubu celkem pravidelně. I když je každej koncert jedinečnej, tak je po dvanáctý v jednom roce těžký něčím překvapit a člověk zas nemusí mít takovej strach když tam jednou nepřijde, protože to příští měsíc bude zas. Tady jde o větší koncerty zahraničních intepretů, který se konaj jednou za uherák a často ani né v ČR.

Všechny písničky vyleptaný v mozku, radostná nervozita a rozklepaný kolínka při pouhém pohledu na lístek. A pak je to to konečně tady a je to ještě lepší, než jsem se odvážila doufat. Hrajou všechno, co jsem chtěla a navíc i to, o čem jsem nevěděla, že to chci. Zvuk dobrej, lidi ani moc nevotravujou s mobilama, přijde speciální a neohlášený host, dobrá atmosféra by se dala krájet, svět je zase jednou docela fajn, ale mně je stejně už od druhý poloviny smutno.

Když koncert skončí, je mi ještě smutněji. Mě bejvá kolikrát jak po rozchodu, jak mi ten koncert chybí! Další půlrok se pak zoufale snažím dohnat krásu okamžiku zapalováním svíček u fotoreportáží a posloucháním všech odehraných songů, ale nikdy nevím, jestli mě to naopak ještě víc neskličuje. Snažím se vybavit si každej detail, každou písničku, ale ono to nejde, v mých vzpomínkách to nikdy není tak dobrý jako tehdá v kotli. Po měsísích marného sledování všech oficiální i hodně obskurních stránkek, kde nebyl k nalezení ani ten nejmenší příslib nějakého drobného vystoupení (pokud teda nepočítám Austrálii, klasika…), jsem z nejhoršího venku. A pak, když to nejmíň čekám, na mě začne všude vyskakovat, že se vrací Kapela-která-tu-minule-hrála-úplně-fakin-nejlíp. No konečně, žejo, kupuju si lístek, donutím tam všechny jít se mnou … a nechám si zase zlomit srdce tím, že se to ale ani zdálky nevyrovnává tomu minulému vystoupení.

Jsem zkrátka ten typ, co ho už první den dovolený sere vyhlídka na její konec. S koncertama to nemám jinak.

Tak třeba díra po Sufjanovi v Berlíně se dost možná nezahojí NIKDY!

«
»