#978 KDYŽ NĚCO VYPRÁVIM A V PŮLCE ZJISTIM, ŽE TO NIKAM NEVEDE

Nejsem vysloveně lidovej pábitel hrabalovskýho formátu, co by zasedl v knajpě k prvnímu a hubu zavřel až u desátýho, přičemž mezitím by likvidoval panáky, co by mu poroučeli dědci okolo nadšený z vyprávěnek starejch i ještě starších.

Na druhou stranu se rád občas s nějakou historkou pochlubím. Jistej dramatickej talent a vědomí, že žádná pravda není tak důležitá, aby kazila dobrou historku, mi takhle sem tam umožňuje vyvolat salvu smíchu u spolusedících v hospodě. Blbý ale je, když takhle vyprávím historku a najednou cítím, že jí šíleně padá řetěz

Možností, proč se tak stane, je milión: dojde mi, že už jsem tu historku vyprávěl. Dojde mi, že zabijácká pointa je bohuže závislá na znalosti konkrétních postav. Dojde mi, že vlastně jen tak blábolim, aniž bych měl sebemenší páru, co vlastně chci říct. Většinou to skončí nejistým mumláním, kdy se člověk modlí, aby mu někdo skočil do řeči a převedl řeč kamkoliv jinam.

Když jsem tohle téma probíral s Achjo Bitch, prozradila mi, že její mladší bratr má pro případy, že se dostane vypravěčsky do úzkých, tzv. univerzální pointu. Zní: „A pak šel (příp. šla, pokud je hlavní hrdinkou žena, pozn. Attily, Biče Božího) na záchod a nestihl to.“

Je mi pekelně líto, že jsem tuhle větu neznal, když jsem šel kdysi zkusit štěstí na stand-up. Když jsem totiž stál na pódiu před patnáctkou dalších vynervovanejch stand-upistů a viděl, jak moje delikátní historka o nákupu zastřihovače vlasů naráží na průhlednou zeď neporozumění, moc by se mi hodila. I když se trochu obávám, že aby to tenkrát aspoň trochu zabralo, muselo by bejt těch nestíhajících aspoň deset.

Follow

Nejsem vysloveně lidovej pábitel hrabalovskýho formátu, co by zasedl v knajpě k prvnímu a hubu zavřel až u desátýho, přičemž mezitím by likvidoval panáky, co by mu poroučeli dědci okolo...