#366 „KOHOUTKOVOU NEMÁME“

Dnešní hejt naštěstí patří k věcem, který mě postupně serou míň a míň. Díky bohulibejm projektům se situace s kohoutkovou vodou v hospodách minimálně v Praze výrazně zlepšuje a ve většině podniků, který znám, už neni problém číšníka o sklenici vody požádat.

Aby bylo jasno: neupírám žádnýmu majiteli restaurace právo bejt žábou na prameni kohoutkový vody. Jenom konstatuju, že pro hospody, ve kterejch maj problém mi sklenici natočit, platí okřídlené výběrovské „už mě tu víckrát neuviděj.“

Mám dokonce i jednu zkušenost, kdy jsem nepodání kohoutkový vody trochu chápal. Stavoval jsem se v obědový hospodě na jídlo, který bylo na svou kvalitu tak laciný, že na něm asi knajpa moc netrhla. Tam jsem v podstatě rozuměl, že se majitel chce trochu zahojit na třech deckách matonky.

Náramnym opruzem jsou ovšem podniky, kde si člověk objedná pátý pivo/druhou láhev vína/panáka ještě do čtvrtý nohy (každý podle svého) a číšník se na žádost o půllitr vody tváří jako prdel. Vrcholem pak jsou hospody, co si kohoutkovou vodu účtujou. Jsem ochoten akceptovat nějakej manipulační poplatek, třeba dvacku za litrovej džbány vody s ledem a citrónem, ale čtyři pětky za půllitr vody je nemravné. Pardon, ale podat vodu žíznivému pocestnému je jednou základních lidskejch ctností a platí to jak na poušti, tak ve čtyřce na Žižkově.

Follow

Dnešní hejt naštěstí patří k věcem, který mě postupně serou míň a míň. Díky bohulibejm projektům se situace s kohoutkovou vodou v hospodách minimálně v Praze výrazně zlepšuje a ve...