#652 MY A KABRIOLET

Před rokem jsme si se Š. pořídili velmi výhodně kabriolet v super stavu (prodávající ho tunil pro svojí holku, ale ta mrcha se s ním rozešla, chválabohu za ty dary). A bylo to nezapomenutelný léto, úplně jsem se do Rypouše (pan prodejce se jmenoval Ryp) zamilovala a fňukala, když jsme ho ukládali k zimnímu spánku. Ale co čert nechtěl – dlouhá a tuhá zima našemu bouráku vysloveně nesedla a z velké vášně se stal vleklý problém.

Často se nyní stáváme terčem posměchu a předmětem kroucení hlavou, proč že jsme s ním ještě v letos nikde nebyli. Proč?! Omezím to na výčet tý řady nešťastných příhod. Vybitá baterka. Klika od jedinejch dveří s dírou na klíč, kterou Š. vzteky vylomil. Ztracený klíče vč. imobilizéru. Výlet do Sokolova a získání náhradních klíčů s úplně jiným imobilizérem. Relativně drahé přeprogramování imobilizéru a snaha najít nějakýho levnějšího čórkaře, kterej by za přenastavení debilního imobilizéru nechtěl půl prodejní ceny auta. Omezená pracovní doba automechanika co má startér a hák na vykradení auta. Vyfouklé pneumatiky. Já vůbec nemám řidičák a Š. vůbec nemá čas to řešit.

BLÉÉÉÉ. Jako vystudovaná produkční bych tuhle sadu voserů měla zvládnout levou zadní a ještě si u toho dávát pohodu, klídek a tabáček. Jenže být sama sobě produkční je trochu jiná káva. Jak jde o mý soukromý táhlý úkoly, tak je zle.

Sere mě, když se věci nedaj vyřešit bez cizí pomoci, během jednoho odpoledne a na jednom místě. Sere mě, že sotva se konečně zhluboka nadechnu a dokopu se k touze to všechno mít z krku, tak mi někdo hodí klacek přímo do toho neskutečnýho úsilí. Je to nečestné a nesportovní. A demotivující.

A vždycky když už to vypadá, že se podaří, co se dařit má a že co nevidět zas pocítím vítr ve vlasech a slunce na kůži, zasáhne vyšší moc. Nebo vlastní demence…

…a proto to taky trvá už půl století.

Follow

Před rokem jsme si se Š. pořídili velmi výhodně kabriolet v super stavu (prodávající ho tunil pro svojí holku, ale ta mrcha se s ním rozešla, chválabohu za ty dary)....