Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #921 „NIČEHO NELITUJU“

#921 „NIČEHO NELITUJU“

Posted: Duben 28th, 2015 | Author: | Filed under: Curvekiller | 10 komentářů »

Když jsem svýho času civěl na Česko hledá SuperStar, fascinovaně jsem zíral na ty uhrovatý účastníky, kteří tvrdili: „Kdybych uspěl, hlavně se nechci změnit!“ Anebo: „Chcu zůstat stejnej!“ Safraporte, co je to za nonsens? Vyklepanej chlapec někde vod Útěchova, kterej má co dělat, aby si v místní sokolovně vůbec zvládl objednat pivko s fernetem a nedostal u toho přes držku, ani se nenechal stáhnout pinglem o kilo a dvě cíga, teď míří do velkýho světa showbyznysu, chce vyprodávat haly a prznit groupies po desítkách, a přesto se nechce změnit? To určitě!

Chápu, jak to myslel, že asi chtěl furt zůstat tou zakřiknutou nulou kdesi z vidlákova, skromný chlapeček s dobrým srdíčkem, co na rozdíl od kumpánů ani toho slimejše nechtěl házet do táboráku… ale tak to prostě nefunguje, že jo.

No a podobně divnejch proklamací existuje spousta, jednoznačně nejdebilnější z nich mi ale přišla věta „Ničeho nelituju“. Slýchávám ji v každým druhým bilančním rozhovoru, v kdejakým profilu i konfesi, dokonce se stejně jmenuje jeden povedenej dokument, kde se vícegenerační rodina vzájemně hádá a nesnáší a pičuje (takovej „nitrák“ z Pošty pro tebe, jen pro intelektuálnější publikum). A taky ničeho nelitujou. Kdejakej hříšník s touhle větou nakonec smázne všechny svý přečiny proti desateru a jde dál s když ne čistým, tak jen lehce zaflákaným štítem. A ne, rozhodně nejde jen o ortodoxní fandy Edith Piaf.

I tady rozumím podstatě sdělení. Ničeho nelituju, protože každá sračka holt s sebou nese i kupu poučení, kdo se v nich nemáchá, ten se ho nedobere. Nebulme, život jde dál. Co tě nezabije, to tě posílí a další fráze, co zní banálně, ale maj v sobě tolik bolavý a odžitý pravdy, kolik by Mirek Dušín nevecpal ani do dvou tisícovek svejch poučnejch historek.

Netvrdím, že se má člověk doživotně kát za každý svý blbý rozhodnutí, sypat si okázale popel na hlavu a i o dvě dekády později litovat toho, že si v září 1997 zašel do kina místo na Tváří v tvář na Batmana s Robinem. Přiměřeně litovat prošlápávání některejch slepejch uliček nebo blbě zvládnutejch prekérek mi ale přijde jenom prospěšný – a tak nějak vyděluje lidi, co maj nějakou reflexi, od všech těch bezchybnejch šéfů, chytroprdů a rodičů, co se nejen za žádnej renonc nikdy neomluvili, ale ani si nebyli ochotný připustit, že ho vůbec kdy spáchali.

«
»