Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #92 ZNIČENÝ POSLEDNÍ CIGÁRO

#92 ZNIČENÝ POSLEDNÍ CIGÁRO

Posted: Duben 8th, 2011 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 2 komentáře »

Cigarety bez ohně jsme tady probrali myslim důkladně, ale já bych tu rád připomněl ještě jedno téma. Vlastně dvě, protože s dnešním nadpisem mám na mysli dva různý typy situací.

Věc první, která se mi stávával dřív, když jsem žil na Severním Městě a jezdil občas domů z pitek nočním autobusem. Od zastávky ke dveřím panelovýho domu, kde jsem bydlel, to bylo přesně na cigáro. Na poslední cigáro toho dne (nebo spíš noci), při kterym se člověk zamyslel nad tim, co stihnul během dne vyvést, zakontemploval si v nikotinovym oblaku a v duchu se smířil se všema, co je v průběhu večera urazil nebo nasral a co urazili nebo nasrali jeho.

Jenže se mi hrozně často stávalo, že jsem vystoupil z busu, po paměti začal vrávorat správnym směrem a chtěl si k tomu zapálit. A všechno v cajku, cígo je, voheň je, dost koordinace k přiložení zapíku ke (správnýmu!) konci cigarety taky je, jenže potáhnu… a škyt. A zase. Dám si práska – a škyt! Stává se mi to občas i jindy, když se třeba najim a zapálim si, že po každym vdechnutí jedovatýho kouře škytnu – jenže to si člověk může dát chvíli pauzu a prohnat plíce dýmem třeba za půl hoďky. Když mu ale škytavka zničí poslední cigáro před spaním, je to vomrd.

Ještě horší je ale zničený poslední cigáro v krabičce, vo kterym víte a na který se těšíte. Dva roky nazpátek jsem sebou seknul na sjezdovce nějak blbě na záda, neměl jsem zrovna páteřák a něčím si tam ošklivě hnul. V předklonu jsem sice zvládnul sjet k vleku, ale do chalupy to ještě bylo dobrejch deset minut cesty. Deset minut pro zdravýho, byť unavenýho jedince; pro člověka, co je schopnej pohybovat se jedině přelomenej do pravýho úhlu, výrazně víc.

Když jsem cca ve třetině cesty domů zjistil, že už to jdu čtvrt hodiny, bylo mi do breku, ale posilovalo mě vědomí, že mám v kapce ještě jednu špinku a že si ji dám v půlce cesty, protože od půlky cesty už to bude dobrý, od půlky cesty to vždycky ubíhá rychlejc, ať už jde o cestu mrzáka do horský chalupy nebo o zapeklitý trajektorie nejrůznějších milostnejch vztahů. Jenže když jsem v polovině svýho horskýho maratónu umístil svoje zmučený tělo na příhodně umístěnou hroudu namrzlýho sněhu a zašmátral po kapsách, zjistil jsem, že ta moje vysněná rakovka v krabičce sice je, ale zlomená a rozmočená, a i když jsem se do tý chvíle nerozbrečel bolestí, tak v tom okamžiku nad tim timhle neštěstim teda jo jak malej bastard.

A nakonec jsem došel a ani to nebylo nic vážnýho, po třech dnech na lůžku a jedný řádný kalbě na závěr jsem byl zase jura, ale představa, že by se mi něco takovýho mělo stát znova, je vopravdu nehezká.

Představte si třeba, že se chcete zabít, a stane se vám tohle.

«
»