#785 OPÍT SE UPROSTŘED PRACOVNÍHO TÝDNE

„Pojď dát jedno po práci,“ zabliká na mobilu lakonická zpráva. Zdánlivě nevinná věta, v reálu ale spíš magická formulka, u níž se lámou charaktery snáz než u estébáckýho výslechu. Svodům alkoholový relaxace se totiž snadno podlíhá. Není nad to dát jedno rychlý, šoupnout tam chutnej drink a vyplavit tím stresy. Zbavit se napnelismu, zanadávat si na protivnýho šéfa a probrat průsvitnost halenky asistentky z inzertního oddělení.

Jenže u jednoho kousku to obvykle nekončí. Pak se tam loupne druhý, když už jsme to téma nakousli, tak ho musíme dopovědět u třetího, teď už se neposere ani to čtvrtý, no a pak začnou vzduchem lítat panáky, čerstvý krabky cigár, míčky do fotbálku, pětikvalt do ruletky a telefonní čísla na tu asistentku z inzertního no a rázem je pět ráno. Jasně, bylo to super, zas někdy dáme jedno, kámo, hehe. Jenže v osm zazvoní budík a člověk si uvědomí, že hokna volá a ten protivnej šéf, o kterým jste pohrdavě mluvili půlku večera, asi nebude milejší, když se do kanclu přivalíte k polednímu, s dechem, ze kterýho by šlo stáčet pivko zpátky do sudů, a s pobledlým ksichtem, do něhož je vyrytý, že místo poklidnýho večera u Růžovky došlo na apokalypsu u zelený.

Takže ty vole hecovačka: To dám! Musim! Opatrně voblíct, ať se u toho nepobleju. A pak zoufalý pokusy o zkulturnění. Člověk do sebe narve půlku plata ibalginů, smeje z těla všechny hříchy a dvojnásob pečlivě se učeše i ohákne, tak aby nikdo nic nepoznal a utrpení během pracovní doby nebylo ještě stupňovaný rádobyvtipnejma poznámkama dementních kolegů. Co na tom, že tihle kolegové už po prvním pohledu do vašich skelnejch očí pochopí, že včera se doma dětem ukolíbavka nezpívala a že se pod vlivem kocovinovýho puchu budou už po pár minutách sami cítit přiožralí – kamufláž je prostě dokonalá a neprůstřelná. Teda aspoň do první šavle během ranního videocallu…

Vždycky jsem vlastně záviděl kámošům chirurgům, právníkům a bezpečnostním technikům v jadernejch elektrárnách, že jim práce nedovolí vylejt se během tejdne jak to hovado. Oni sice prskaj, páč by taky chtěli, ale takhle to má bejt po mým soudu nastavený: Právník si prostě nemůže dovolit ožrat si v úterý držku, když musí už v osm ráno oblbovat klienta, co platí takovou taxu, že už po pozdravu a úvodním potřesení rukou dluží přinejmenším dva litry. Chirurg to samý, páč by hrozilo, že se během operace bypassu vrátí do rozverný nálady a začne tam z tepen sešívat průpojky. Takže se leje spořádaně jen o víkendech, ať už je rozum jakkoliv zatemněnej.

My ostatní to ale máme složitější. A když nás zodpovědnost zradí, nesem za to těžký následky, který ani ranní colička a brzkej hovězí vývar nezvládnou zahladit. Jsou to krutý chvíle, ranní alkoholovej holocaust, upocenej souboj zmrskanýho těla s nástrahama světa. Je to čas sebezpytu. Éra pevnýho přesvědčení, že UPROSTŘED PRACOVNÍHO TEJDNE UŽ NIKDY CHLASTAT NEBUDU!!!

Jenže uplyne pár hodin, tělo se dostane z nejhoršího a duše se pod tíhou únavy zklidní. A pak zasvítí mobil a na displeji se objeví: „Pojď dát jedno po práci.“

Follow

„Pojď dát jedno po práci,“ zabliká na mobilu lakonická zpráva. Zdánlivě nevinná věta, v reálu ale spíš magická formulka, u níž se lámou charaktery snáz než u estébáckýho výslechu. Svodům...