#905 NEDODRŽOVÁNÍ DRESS CODE

Posted: Březen 17th, 2015 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 28 Comments »

Moje holka B. v lednu přišla s tím, že v březnu spolu jdeme na udílení cen Czech Grand Design do Staváku. Dychtivě jsem přisvědčil a těšil se jak Hurvínek na táborák, posléze jsem si ovšem povšimnul, že mi B. v nejrůznějších okamžicích našeho společného soužití naznačuje, že se k této akci váže dress code „creative black tie“ (ať už to znamená cokoliv) a že kdybych se mu vzpíral, mohl by z toho na ni (tudíž posléze i na mě) přijít smutek. Vygoogloval jsem si, co to znamená, položil několik všetečných doplňujících dotazů a posléze z výrazu B. pochopil, že v mém případě má být ten tie rozhodně víc black než creative.

Byly doby, kdy jsem při každém navlékání libovolně střiženého kvádra trpěl jako zvíře. Dospěl jsem už ovšem z chlapce v muže a pochopil, že tenhle odpor je nesmyslný: sako prostě sluší každýmu a pokud si v něm někdo připadá moc uniformně, tak ať si uvědomí, že naprostou většinu ženskejch uniformy tak nějak rajcujou. Smoking navíc mám, v podstatě nenošenej, měl jsem ho jenom na svatbě. Týden před akcí jsem si ho tedy pod dozorem vyzkoušel a následovalo drobné jejda: moje míry se zjevně mění dynamičtěji než pravidla etikety. Učím se v poslední době používat čtvero terapeutických uší: z věty „miláčku, tenhle smoking ti nesedí“ jsem bystře vydedukoval, že jiný smoking (sežeň si ho kde chceš, ale hlavně hopem) mi slušet bude, půjčil si ho za dva litry v půjčovně, koupil k němu vlastní košili, lakovky, dva motýlky a kapesníček a měl doma hezký večer.

No jo, no. Žijeme holt v Knedlíkově, kde oděvní zásady potírá všeobecná čecháčkovská snaha vochcat veškerý myslitelný pravidla. V Knedlíkově, v němž se do Národního divadla chodí ve vytahanejch svetrech, protože vzít si sako a košili, nedejbože oblek, není známka punku. V Knedlíkově, kde se i státní vyznamenání přebíraj ve flísce. (Doteď mi hlavou zní vyjádření Roberta Sedláčka, kterej je sice skvělej režisér, ale zjevně buran zemanovskýho ražení. Měl prý prostě potřebu ten rituál znesvětit – jsem fakt moc rád, že mu nedošlo, že ještě víc by ho znesvětil, kdyby stáhnul gatě a uprostřed Vladislavskýho sálu se vysral na podlahu.)

V sobotu jsme tak dorazili do Staváku a hned u vchodu do divadla mi bylo jasný, že moc kamarádů s mašlí na krku si tady nenajdu. Holt výtvarníci reagovali jako Pavlovův pes primárně na slovíčko creative; při pohledu na jejich oděvní kreace jsem se ovšem nedokázal vyhnout rozjímání, zda většina návštěvníků má potřebu porušovat konvence prostě proto, že se cítí být umělci, nebo zda naopak tak dlouho porušovali konvence, až jim nezbylo nic jinýho než se stát výtvarníky. Ale čert vezmi výtvarníky: když jsem zjistil, že s pruhem na kalhotách nedokázali dorazit ani dva kandidáti na prezidenta a jeden ministr, došlo mi, že Knedlíkov je ještě hodně velkej eufemismus…

«
»