#906 TV ÓČKO A JEJÍ ČEŠTÍ TAHOUNI

Když televizní Stanice O před nějakejma třinácti rokama vylezla Radě pro rozhlasový a televizní vysílání z dělohy, naplňovalo mě to jistou nadějí. Člověk se těšil na lokální protiváhu MTV, která dopřeje prostor zajímavejm jménům, rozšíří hudební mapu o nový, inspirativní, progresivní nebo aspoň odvážný zjevy a zas bude o fous líp.

Vím, byl jsem naivní, když jsem předpokládal, že by nějaká televize mohla kombinovat vyměklý hity, na kterejch se honí sledovanost, s osobitější produkcí, třeba v rámci specializovanejch magazínů. Když i český rádia nakonec ovládl ten samej břečkovitej popík, prokládanej nostalgickejma škvárama, pak není důvod, aby tomu u televize bylo jinak. V Óčku se pár let snažili, ale po rozmnožení na tři stanice – na archiválie specializovaný Óčko Gold a suprový, a proto nejspíš nenaladitelný Óčko Expres – se hlavní stanice definitivně proměnila v takovej proud bláta, že by snad vyhnal ze srdíčka sluníčko i Tomáši Klusovi.

Víte, co je na tom nejhorší: Že oni tam vaří nový český jména, festovně je drtěj a cpou mladý posluchačský generaci. Všechny ale musí splnit jeden základní předpoklad, aby prošly dramaturgickým sítem: Musí stát za hovno! Přesněji řečeno, musí jít o vyměklou, ubulenou, bezpohlavní srágoru, zacílenou na třináctiletý holčičky nebo pošahaný emaře. Tušim, že ty jména neznáte, ale ať už tam jezdí From, Memphis, Marek Ztracený, Mandrage, Slza, Jelen nebo jakýkoliv jiný bezkulácký nic, můžete si být jisti tím, že bude zpívat neživotný bláboly o lásce, co se duhy dotýká a sofistikovaně rýmovat ve stylu „tvrdíš, jak mě máš ráda, já vím, že lžeš, už nic není pravda“ (Marek Ztracený je vůbec můj velkej favorit – už jenom názvy jeho songů á la O pravdě, Něco končí, Snad se něco stane, Ztrácíš zní jako výpotky puberťáka bez občanky, a přesto ho furt nikdo neumlčel).

Jasně, strašně mě sere produkce posledních deseti let od Chinaski nebo Kryštof. Oproti těm ulepenejm vylovískovanejm cukrkandlům, který cpe Óčko do lidí, jsou ale i Krajčovy uchcaný divadelní rýmovačky veledílem. Podobně mě trýznilo vědomí, že talentovaný junioři typu Langerový nebo i toho prokletýho Kluse, v sobě nedokázali ani na sekundu najít nějakou zarputilost, ryzí emoci, něco, co by se tý životní pravdě (s vůní chlastu, cigár, propocenejch dresů, trávy, rodičovský nasranosti a použitejch kondomů) přiblížilo víc než to jejich povšechný poetický blábolení. Zpětně se jim ale musim omluvit, protože tahleta nová generace vyluzovatelů zvuků, co se cpe národu před ksicht pod erbem Óčka, to je teprve utrpení.

Principiálně nejsem fanouškem cenzury. V tomhle případě bych ji ale jen kvitoval – a vypínal kmitočet ještě rychleji než u Šlágr TV.

Follow

Když televizní Stanice O před nějakejma třinácti rokama vylezla Radě pro rozhlasový a televizní vysílání z dělohy, naplňovalo mě to jistou nadějí. Člověk se těšil na lokální protiváhu MTV, která...