Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #904 PÉČE O MIMINA

#904 PÉČE O MIMINA

Posted: Březen 13th, 2015 | Author: | Filed under: Curvekiller | 10 komentářů »

Když jsem nedávno viděl v naprosto hejtuvzdorný DVTV rozhovor s autorem Fotrova deníku, kterej se tvářil jako že ho poslední rok znásilňovala parta muklů, celkem jsem mu rozuměl. Obskakování mimina totiž není zdaleka taková parádička, jak se vám snaží nabulíkovat naše vyspělá, reprodukci vzývající společnost. Naopak tu jde leckdy o zdravej rozum. O psychickou stabilitu. O život.

Jako já to mám ještě dobrý, páč moje škvrně je věčně hodný, spavý a zároveň společenský, a když se v nějaký tý baby-friendly putyce usměje, stojí před mým stolem fronta čičin s kalíškama, co bych jim měl dát vzorek, páč chtěj taky. Ale ty chlápky vůkol, co jejich harant nebrečel za poslední rok jen asi 23,5 minuty, ty co maj děti uřvaný, líný, nasraný, ležatý, nedejbože nemocný, tak ty fakt obdivuju. Páč tvářit se pod tím matriarchálním tlakem, že péči o šklebáka zbožňujete a že jste happy stejně, jako když jste poprvý vyhráli turnaj ve stiga-hokeji, to je slušnej záhul.

Většina ženskejch to pod tíhou estrogenů asi nikdy nepobere. Navíc je snadný podlehnout baby-propagandě, řízený kanonádou televizních reklam, v nichž se roztomilý dětičky tulískujou k nádhernejm maminkám, co jim pudr na dětský prdýlce voní zjevně stejně jako novej parfém od Gucciho. Ale je to podvod a past, falešná, ale opravdu falešná a prázdná mimískovská verbovačka, jež nemá se skutečným přebalovacím peklem nic společnýho. Realitu prostě nevystihujou ty roztomilý batolátka z televize – už proto, že ani náznakem nepřipomínaj toho klučinu s prasečím čumáčkem, co jste ho hrdě pojmenovali Janička a kterej zhruba tak stokrát denně shodí ze svý židličky na zem šustící knížečku, a když se pro ni do deseti sekund nesehnete, spustí tak pekelnej hysterák, že by i v mučírnách, kde se lidi vplétali do kol, nad tou mírou utrpení uznale pokývali.

Pod diktaturou mimina, tý neodolatelný kombinace berserka, panovačný megery, kazišuka a prudiče, leckdy přijdete o svý zájmy, o čas na kamarády, o to, co vás formovalo. Za odměnu dostanete zejména kombinaci brekotu a jekotu, jenž intelektuálně vrcholí v momentě, kdy si to škvrně narve do huby hnátu až po loket. To vše za trvalé vůně hoven a s jistotou, že význam sousloví „nepřerušovaný spánek“ znovu poznáte až těsně před tím, než půjdete poprvé do školy na schůzku kvůli šikaně a rostoucí spotřebě marihuany. Je to kruté období odříkání a nesvobody, z něhož vás nevyvlíkne ani ten nejlepší rozvodový právník. Každopádně pochopíte hlášku z Vlka z Wall Street o tom, že není od věci to dítko zavést do lesa a nechat ho jít. Dát mu svobodu. Já osobně bych to ale samozřejmě nikdy neudělal, nejsem hovado. Vím, že krok má ten špunt zatim vratkej, a nedošel by dál než k nejbližšímu krmelci.

Jasně, je to holt o trpělivosti a čekání. Čekání na to, že si za dvacet třicet let taky řeknete, že to dítě je jedna z mála dobrej věcí, co se vám v životě povedly, a že to, sakra, stálo za to. Teď mi to ale zní jako podobně nejistej příslib, jako že když nebudete smilnit, fetovat a krást Kinder vajíčka, tak vás čeká Nebe a v něm si dáte brko s archandělem Gabrielem, zatímco vám bude panenka Marie masírovat chodidla.

«
»