#903 ŽE NĚKTERÝ LIDI PROSTĚ NEPOPÍŠETE

Jasně, já vím, že většina intezivních zážitků je vlastně nesdělitelnejch a že se můžete snažit jak blázen, vkládat do svých historek mraky přiléhavých přídavných jmen nebo dokazovat pravdivost svých tvrzení fotkama z mobilu a i když se vaši posluchači tváří velmi zúčastněně, stejně to nikdy nepochopí. Pokud jste dobrý vypravěč, můžete je tak max. pobavit, ale pokud jste špatný vypravěč, tak vám nepomůže ani svěcená voda a zábavné kapitoly z vašeho života zůstanou navěky jen ve vaší hlavě. Ještě horší než zážitky a události jsou ale exoti, blázni, dementi a cvoci, kteří jsou většinou prapůvodem všech historek. Protože to prostě nepředáte ani kdybyste se rozkrájeli.

Víte já jsem na gympl chodila s Lojzou. On se ve skutečnosti jmenoval Michal, ale protože mu tak říkali i učitelé, přišla jsem na to až ve třeťáku. Lojza kouřil tužky. Pořád. Nonstop. Každý den. O přestávce i při hodině a to tak, že mu i učitelé museli říkat ať toho nechá (ale jen občas – ono je totiž dost trapný, když musíte napomínat sedmnáctiletého hocha, aby už neožužlával pastelku). Dělal to dokonale. Pravidelně si je ořezával (čti zapaloval) a fiktivní popílek si klepal do penálu. Jednou jsme mu dali takovou tu mega velkou upomínkovou tužku, což uvítal slovy „ááá doutníček, ten si schovám, děkuji, pane kolego!“. Všem nám totiž zásadně říkal pane kolego, paní kolegyně a já to dokonce dotáhla na paní docentku, ftw.

To ovšem nebylo všechno. Lojza totiž moc rád zpíval. Vlastní tvorbu. Ústřední téma textů jeho sólového projektu „Líný kůže“ bylo jasné… Neuplyne týden, kdy by mi v hlavě, aspoň na pár minut, nezněly opusy jako „Ať žíííjeee Koh-i-noor Hardmuth/velký závod nás to všech/tužky dělaj jedna radost/všechny píšou jedna dvě“, popřípadě remix „Diskoh-i-noor/a světla září/a v našich tvářích/je diskoh-i-noor“. Vůbec nejradši jsem vždycky měla baladu „Až se večer vrátíím z práááce/fialky ti koupííím na rohu/zapálíím si vonnou cigaretku/sloup dýmu z nííí vyvinu“.

Nyní již máte dostatek informací, abyste mohli vydedukovat, jaký to asi tak bylo chodit čtyři roky do třídy s někým, kdo vám čadí obyčejný tužky pod nosem a pořádá koncerty v šatně vedle tělocvičny. Ale NIKDY nebudu schopná vám říct, jak strašně náročný to bylo, jak jsem první půlrok nevěřila vlastním očím ani uším a jak strašně mě sere, že vám ho nemůžu představit, takže vy si ho nemůžete představit ve vší komplexnosti a plasticitě.

A takhle je to se všim.

Asi nejvěrnější podobizna. Fakt.

Hele někdy už to bylo fakt peklo, ale bez Lojzy by byla na naší škole taková nuda, že bych tam do tý maturity asi vůbec nevydržela

Follow

Jasně, já vím, že většina intezivních zážitků je vlastně nesdělitelnejch a že se můžete snažit jak blázen, vkládat do svých historek mraky přiléhavých přídavných jmen nebo dokazovat pravdivost svých tvrzení...