#896 PŘÍLIŠ DLOUHÉ JÍDELNÍ LÍSTKY

Jedna z věcí, který mě na mně vážně serou, je nerozhodnost v marginálních situacích. Vůbec mi nedělá prablém strávit půl hodiny v kabince nad dvěma tričkama, než se rozhodnu, který se mnou půjde domů (a pak to ještě tři dny analyzuju a zpochybňuju v elektronické tužce mých nákupů). Pokud nemám jasně daný seznam, tak do supermarketů snad radši ani nechodím, protože mezi mé záliby nepatří stát sto let mezi pórkem a cuketou jak debžot a přemejšlet, z čeho udělám večeři. Nechtějte vědět kolikero mládí už jsem strávila nad výběrem třeba takového sprchového gelu. Ale zdaleka, zdaleka!, nejhorší dilema mě chytá u jídelních lístků delších než nekonečnej příběh…

Vím, že v případech, kdy mi na stůl s hlasitým žuchnutím přistanou sebrané spisy všech jídel, který kdy kdo vymyslel, (ideálně v osmi jazykových verzích, aby to bylo už úplně nepřehledný) by bylo nejméně bolestivé zavřít oči, náhodně zabodnout prst a už to neřešit. Ale takhle já to, holenkové, odfláknout nedovedu. Za a) je jasný, že z těch 666 pokrmů bych si vybrala nějakej, co nejím a za b)…to prostě nedokážu. Představa, že přijdu o možnost objednat si oblíbené jídlo jen kvůli tomu, že jsem byla líná dočíst jídelák do konce nebo že sem to nepročetla pořádně, načež se budu nimrat v nějakym průměru, zatímco číšník bude k vedlejším stolům nosit opravdické lahůdky, je přece strašlivá.

Navíc tou chronickou nerozhodností neserete jen sami sebe, ale i obsluhu a spolustolující, kteří si vybrali už před půl hodinou a kvůli vám budou dýl o hladu. Takový stres není nijak příjemnej a rozhodně to na mé rozhodovací skillz nemá žádné blahodárné účinky, ale důležité je dodat, že ani v domácím prostředí nejsem o moc lepší. Dámejídlo.cz je služba, která si zaslouží moji věčnou úctu, ale co si budem povídat, někdy jim to prostě trvá. V mým případě to trvá nicméně vždy, protože než si vůbec vyberu restauraci, má už dávno po zavíračce. Proč tam toho musí bejt tolik?!

Mým ideálem je menu o pěti jídlech max. Chutná/nechutná/chutná aspoň trochu/chutná aspoň část. EASY. Žádný přemejšlení o tom, jestli se mi víc chce jíst těstoviny nebo steak, jestli je rizoto lepší než řízek nebo jestli ocením víc salát nebo polívku. Navíc mě život naučil, že vaří-li reštyka sortiment od pizzy přes hamburgery po speciality tradiční české kuchyně, nebudou umět dobře ani jedno a min. část z toho bude zákonitě sakra ošizená. A vsaďte se o nejdelší menu v ČR, že ta šizená část se ocitne zrovna na mym talíři.  

„Brééj, vybral ste něcóó?“

Follow

Jedna z věcí, který mě na mně vážně serou, je nerozhodnost v marginálních situacích. Vůbec mi nedělá prablém strávit půl hodiny v kabince nad dvěma tričkama, než se rozhodnu, který...