#810 „OBSAZENO“

Hodinu se o tom v hospodě mluví a pak se nakonec zvedne vybraná čtveřice včetně mě; nikdo přitom nevypadá, že by po tom nějak zásadně prahnul, všichni se spíš tváří, že je to taková povinnost. To ovšem trvá jen do chvíle, než kvartet dojde do vedlejší místnosti a zjistí, že stůl na fotbálek je obsazen. Jestli byl do týhle chvíle můj postoj “dám si fotbálek, když mě teda nutíte”, najednou cítím, že fotbálek potřebuju ke šťastnýmu životu víc než všechny prvky Maslowovy pyramidy.

Samozřejmě nejde jenom o fotbálek, ale i o flipr, šipky, kulébr a podobný hospodský sporty. Nemluvě samozřejmě o hajzlících, pokud člověk vyrazí na onu místnost s představu, že si teda zajde, kdyby se mu náhodou chtělo, se zamčenejma dveřma se najednou střeva začínaj uzlovat a zase rozplejtat a svěrač naznačuje, že by se rozevřel, jen co je pravda. Analogickej přístup funguje i u hospod, do kterejch se mi ani moc nechce, ale když zjistím, že jedinej volnej stůl je ozdobenej cedulkou rezervé, stává se daná restaurace najednou tím největším snem.

Je pravda, že fotbálku se člověk většinou dočká, přešlapování před WC má málokdy následky skutečný nehody a místo v hospodě člověk taky nakonec najde. Ale “obsazeno” může mít i trvalý následky: dodnes považuju za obrovskou křivdu, že jsem se nedostal do první várky lidí, co šli před lety v Pokhaře na paraglide, protože za dvě hodiny přestalo foukat a já tak místo hodinovýho letu s orlama šel po deseti minutách do vývrtky.

Ano, je to dětinský, ale zjevně jsem se do šestatřiceti nezbavil ranýho pocitu, že hračka v cizích rukou je vždycky atraktivnější než v mejch. A když chodim s malym Attilou na hřiště a pozoruju, jak je pro něj prázdná houpačka zoufale neatraktivní, zatímco houpačka obsazená v něm vyvolává záchvaty touhy po houpání prezentované ve formě ležení na zádech, řevu a kopání nožičkama, přičemž mě pozoruje chór dosud kojících matek, můžu jenom krčit rameny, s nevinným úsměvem na tváři opakovat “po kom to dítě je” a doufat, že to nikdo nepozná.

Follow

Hodinu se o tom v hospodě mluví a pak se nakonec zvedne vybraná čtveřice včetně mě; nikdo přitom nevypadá, že by po tom nějak zásadně prahnul, všichni se spíš tváří,...