Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #811 KRÁTKÝ OBLÍBENÝ PASÁŽE V PÍSNIČKÁCH

#811 KRÁTKÝ OBLÍBENÝ PASÁŽE V PÍSNIČKÁCH

Posted: Červenec 17th, 2014 | Author: | Filed under: Curvekiller | 17 komentářů »

Líbí se mi hudba, kterou vyluzuje frontman kapely Interpol, ať už ji vydává pod jménem Julian Plenti, jako Paul Banks, anebo, když ho sólování omrzí, v rámci svý původní newyorský formace. Ne, že by šlo o nejlepší kapelu pod sluncem, že by to byl druhej Bowie, nebo další Radiohead, ale každý album má něco do sebe. Nejvíc od něj žeru track Games for Days, hlavně proto, jak se po klidným intermezzu v půlce třetí minuty prolínaj dva hlasy a jak se Cause baby, you played my heart zapouští do But the way you played, it was art. Dvacet normálních sekund normálního songu, řekl by lid. Anebo dvacet nekonečně magickejch vteřin dokonalosti, přísahal by Curvekiller.

Ale není to o jedný pasáži. Jsou jich kvanta. Miluju i to, jak v půldruhý minutě Just Don’t Raphaela Saadiqa jde kytara proti Shelly moved away to Jackson Mississippi. Jak Arctic Monkeys zahltěj konec Fake Tales Of San Francisco celou tou rockovou plochou nebo jak v The Hellcat Spangled Shalala zazpívaj podruhý refrén vo tři patra melancholičtěji než poprvý a kytara tam cvrliká, jak kdyby byla ovíněná a topila se v kouři z cigár. To, jak Eddie Vedder v unplugged verzi Black řve We belong together, jak je konec The Modern Age od Strokes o ten geniální fous rychlejší, než když ho tam valej poprvý a podruhý, nebo jak se v čase 8:20 v Siberian Breaks MGMT konečně naserou a opřou se po dlouhejch minutách čučkaření naplno do strun.

Takovejch parádních a pro každýho posluchače jedinečnejch momentů jsou stovky – a nezáleží na tom, jestli pocházej z bestofky Michala Davida nebo z živáku Animal Collective, klidně si tam dosaďte nějaký památný jódlování Jožky Černýho pro mě za mě. Univerzální problém ale tkví v tom, že tyhle pasáže jsou strašlivě krátký. Nezasytěj. A když si člověk nechce posrat celej hudební zážitek a ustříhat si z nich smyčku, musí pro jejich opakovaný vychutnávání poslouchat celej song. Což je jednak činnost poměrně úmorná a zároveň tu písničku taky zprotiví, páč čekat dlouhý minuty na takovejhle záblesk je jak stepovat dvacet minut u báru kvůli jednomu podmíráku.

Jako já chápu, že ty pasáže by samy o sobě nevyzněly, že bez tónů vůkol nemaj smysl a že stěžovat si na jejich krátkost je jako lkát nad tím, že pečený holubi nelítaj na ulici do huby, koks se neprodává v potravinách vedle mouky a orgasmus netrvá hodinu a půl. Ale mě tahle prchavost prostě strašlivě sejří.

Pochopit tohle téma musí každej nejpozději, když ho abstrahuje na krátký vypalovačky, který skromnej autor nesmyslně utnul po dvou minutách. Hořekováním nad mrzkou dvouminutovou stopáží Song 2 od Blur už byly jistě zahlceny megabajty internetového prostoru. Aspoň že u Intra od The XX řekla síť rázné ne a na netu najdete spoustu delších variací. Jen si říkám, že u tý čtyřhodinový verze to už remixující kujóni trochu přepálili.

«
»