Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #750 ŽE NEMÁM (ANI TROCHU) VÝTVARNÉ NADÁNÍ

#750 ŽE NEMÁM (ANI TROCHU) VÝTVARNÉ NADÁNÍ

Posted: Únor 14th, 2014 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 20 komentářů »

Ve školní jídelně jsme často řešili, jestli je lepší hudebka nebo výtvarka. Některé renesanční děti z toho byly v úzkých a neuměly se rozhodnout, ale já a moje walshové ruce jsme měli jasno. Od prvního tahu štětcem bylo jasné, že moje kvality se neskrývají ani v omalovávání omalovánek, ani ve vystřihování vystřihovánek, ale někde úplně jinde. Nějakou dobu jsem se utěšovala tím, že děti holt ještě neumějí kreslit jako dospěláci a že to spraví výtvarná výchova a pilný trénink. Ani hovno. Je mi 25 let a mé malířské techniky se od 1. třídy nikam neposunuly, stejně tak zručnost při tzv. vyrábění věcí.

Mnoho lidí umí, zcela přirozeně, vyrobit, vystřihnout, namalovat, postavit, nakreslit, stlouct dohromady, slepit, uháčkovat, ušít, vymodelovat nebo aspoň, tyvole, opravit nejrůznější hezké a užitečné předměty, žádnej mimibazar. Moc bych chtěla být takovým Přemkem Podlahou, ale všechny upatlané pokusy o DIY lifestyle dopadly tak, že jsem třeba hodinu seděla a nechala na sebe působit omamnou sílu vlastní nešikovnosti a cítila ve vzduchu právní nárok na ocenění Tvořilka roku. A tak né každému jde všechno, ale jen málokomu nejde nic. Jsem málokdo. 

Tak například neumím fotit, ale jakože vůbec neumím fotit. Turisti, kteří chtějí vyfotit s výhledem na Pražský hrad, mi často lámou srdce tím, že si odchytí někoho dalšího a ani v tom pitomym instagramu nikdy nevyvolám iluzi uměleckého oparu. Nikdy jsem nedokázala složit žádné origami, ty návody jsou pro mě srozumitelné max. do kroku 1, na další přerušované čáry nemám ani trpělivost, ani mentální úroveň. Práce na hrnčířském kruhu vypadala velmi jednoduše a zábavně, ale můj hrneček pro maminku vypadal jako socha Stephena Hawkinga. V šití jsem se nikdy nedostala dál než za křivě sešitý pytlíček na levanduli do skříně s povlečením atd., atd.

Tohle byly příklady vrcholných uměleckých disciplín, ale já selhávám i v každodenním životě. Onehdá jsem chtěla Š. překvapit spraveným razítkem, ale to dementní vteřinový lepidlo bylo během vteřiny úplně všude. V panice jsem sáhla po papírovém kapesníku a během další vteřiny jsem dočasně přišla o otisky prstů. Nebo takové jméno na poštovní schránce. Nadaní přátelé by své cedulky mohli prodat do soukromých sbírek, zatímco inspirační prameny mé typografie pochází z chráněných dílen a přilepený to máme leukoplastí. Ostatně i můj podpis kamarád označil za poslední stadium syfilisu…

Není to fér. Vždycky jsem totiž chtěla bejt truhlář. Tato příjemná manuální práce s užitečným a krásným výsledkem ale není pro lidi, co neuměj udělat rovnou čáru ani podle pravítka a dokážou se zranit nůžkama na nehty. Ono teda celkově je výtvarná a jinak tvořivá činnost skvělým odreagováním, ale když předem víte že vše, na co sáhnete, bude na vyhození, je to krapet demotivující. A nikomu bych nepřála stát na gymplu (!) u povinné výstavy školních výkresů a poslouchat vážně míněné debaty o tom, jestli sem ten ptáček přiletěl z vedlejší mateřinky.

 

Ilustrační foto

«
»