#694 NEUMĚT NA KONCERTĚ TEXTY

Rád si zpívám na koncertech společně se zpěvákem. Já si teda rád zpívám i jindy; když mám sluchátka na uších, nečiní mi zásadní problém zabékat si vydařený refrén někde v ulicích. Je ale pravda, že na koncertě se na člověka otáčí mnohem míň kolemjdoucích a radostný zpěv působí tak nějak přirozeněji.

Občas se teda trochu zapomenu. Pamatuju se, jak jsem byl před časem na White Lies a v refrénu To Lose My Life, tam jak začíná “Let’s grow old together and die in the same time”, jsem se do toho pořádně opřel tim svym lyrickym tenorkem, až se na mě otočil kluk, co stál přede mnou, a požádal mě, jestli bych se mohl ztišit, že jako dobrý, ale že by rád slyšel i zpěváka.

Ještě horší ale je, když se ocitnu na koncertě kapely, která hraje jako o život (jako třeba Editors včera v LMB) a s hrůzou zjistim, že nevim nic. Že všechny desky Editors se mi sice docela líbily, ale u žádný jejich písničky jsem si neprožil několikadenní zákys, během kterýho bych si ji pouštěl minimálně desetkrát denně, tudíž by se mi její text chtě nechtě vypálil do šedý kůry mozkový. A nezazpívat si na koncertě aspoň jednu? Jako pardon, ale to je jako nedat si na koncertě pivo nebo nepomluvit předkapelu!

Horší to bylo ještě o postavu kamaráda, co má Editors jako srdeční záležitost, takže refrény zpíval všechny, u půlky písniček znal i sloky a občas se ke mně dokonce naklonil s nějakou perličkou, jako třeba že první verš druhý sloky odzpíval Tom Smith s trochu jinym slovosledem, než je na desce. Takže přestože byl ten koncert krásnej, odcházel jsem poněkud zklamanej – jak jinak se má člověk cejtit, když jediná písnička, ke který se stihne přidat díky sloganovitýmu refrénu “dyzájr, dyzájr”, zněla jak od U2…

Follow

Rád si zpívám na koncertech společně se zpěvákem. Já si teda rád zpívám i jindy; když mám sluchátka na uších, nečiní mi zásadní problém zabékat si vydařený refrén někde v...