#610 CESTOVATELÉ

Dokud ještě nebyly sociální sítě, dali se cestovatelé jakž takž snést. Dneska je ovšem ze svejch Facebooků známe všichni: lidi, co se jednou za půl roku seberou, odcestujou s batohem někam do horoucích pekel a pak spamujou tajmlajnu fotkama indickejch buddhů nebo islandskejch vodopádů, zatímco já sedim u kompu, datluju osmou verzi sedmýho dílu šestý série nějakýho seriálovýho hitu a je mi jasný, že do konce roku vyrazim maximálně na víkend za babičkou do Počápel.  Takže jo, serou mě tyhle lidi, normálka jim závidim, že na to maj čas a keše.

Ale nejde zdaleka jen o závist. Sešli jste se někdy s někym takovym? Každej cestovatel se okamžitě stává expertem na místo, který navštívil. Přestože třeba tři tejdny zevloval zhulenej na plážích v Thajsku, okamžitě rozumí politický situaci celý jihovýchodní Asie a jakoukoliv vaši poznámku dokáže okamžitě odbýt větou: „Byls tam, vole? Počkej, já ti něco ukážu.“ A z batohu vytáhne album černobílejch fotek, který jste jednak už viděli na tom Facebooku, jednak s problémem, kterej ste řešili, vlastně nikterak nesouvisej. “To jsou tak silný fotky, ty vole, že vydaj za tisíc slov,” řekne zcestovalej jedinec a vy radši držíte hubu, protože vaše znalosti barmskýho konfliktu načtený z chytrejch knih se v týhle debatě za argumenty nepovažujou.

Když se po dvou hodinách konečně proberete fotkama, vrazí vám cestovatel jako dárek ještě dřevěnou sošku něčeho neuvěřitelně hnusnýho, ale prej posvátnýho, přičemž slovo „posvátný“ je vyslovený takovym způsobem, že je jasný, že pokud by ta zrůda šla bydlet do popelnice, přijdou vás ve snu strašit tak vostrý božstva, že i Ódin je vedle nich žabař.

Samozřejmě je taky každej takovejhle cestovatel přesvědčenej o tom, že on cestuje tim jedinym správnym způsobem, jako kdyby jeho špinavej batoh v zavazadlovym prostoru letadla zanechával menší ekologickou stopu než kufr Samosonite. „Hele, válet se tejden někde v hotelu na pláži, to bych fakt nezvládnul,“ tvrdí vždycky tónem, z něhož jasně plyne, že mastňáckou dovolenou v Egyptě považuje za podobnej morální prohřešek jako genocidu Židů.

Především maj ale tyhle cestovatelé pocit, že projetí bůhvíkolika zemí světa z nich dělá někoho moudřejšího, neboť oni při válení u kokosů v Indonésii nalezli tu pravou esenci bytí. Jsou přesvědčený, že zkušenosti, který nabyli po sklenici konopnýho lassi v Goa, jsou univerzálně platný a že my zápecníci jsme tak trochu kokoti, protože nám nepořipadá rozumný řešit svoje problémy včetně nezaplacenejch faktur a ucpanýho hajzlu systémem shanti-shanti.

Samotný šlapání s batohem na zádech po nerodný hroudě prostě z nikoho světáka neudělá. Navíc pokud jste vždycky měsíc šťastný a dalších pět měsíců v nenáviděný práci držkujete, jak je to v Česku všechno úplně na hovno, zatímco kdekoliv za humnama je to víc než božácký, tak máte velkej problém sami se sebou a vaše cesty jsou jenom způsobem, jak se snažíte uniknout ze svýho zoufalýho života. Což ovšem nikdy fungovat nebude.

Follow

Dokud ještě nebyly sociální sítě, dali se cestovatelé jakž takž snést. Dneska je ovšem ze svejch Facebooků známe všichni: lidi, co se jednou za půl roku seberou, odcestujou s batohem...