Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #793 BOLAVÝ ZÁDA

#793 BOLAVÝ ZÁDA

Posted: Květen 28th, 2014 | Author: | Filed under: Curvekiller | 18 komentářů »

Občas mě pobolívaj záda. Tak jako skoro každou kancelářskou krysu, která stráví polovinu svýho života nahrbená u počítače, namísto toho, aby dělala nějakou činnost tělu prospěšnou, jako je třeba dřevorubectví nebo kickbox. Už se neloví a nelítá po loukách, takže tělo není rovnoměrně zatěžovaný – většina národa sedí nahrbená u zářícího monitoru a ničí si jím oči, kardiovaskulární systém i záda.

Ty první dvě věci mám zkurvený od narození, takže na to sere pes. Záda bejvávaly ale cajk – dokud se i mým oltářem nestal comp. Potom to šlo do háje: Nejčastěji skříplej nerv pod lopatkama. Klasikou jsou namožený bedra. A co chvíli mě loupe v kříži, díky čemuž si definitivně připadám jak stará ufňukaná bába.

Jelikož mě to poprvý krutě chytlo v nějakejch dvaadvaceti, logicky mi to museli dát všichni kolem sežrat. Šedesátiletej pan docent si rýpl nad mou omluvenkou ze semináře. Táta, co má břicho, že by se do něj vešly dva sudy i s pípou a chlaďákem, nechápal vo co mi de, že jeho záda nikdy nebolely. Máma hned že přej je to životem, jakej vedu, těma kamarádama, se kterejma se stýkám. Pochopení jsem našel jen pod rukama svý holky, která mi dopřála nejen vřelý slůvka, ale i luxusní masáž, a pak i horkou vanu. Díky její péči jsem se dotkl nirvány, má duše se ponořila do klidu a s ní se v harmonii topily i mý náhle uvolněný záda. Nááádhera…

Jenže ráno totální šok! Otevřu oči a nemůžu se pohnout! Ani o cenťák! Sbohem, aktivní živote, jsem mrzák! Dopadl jsem jak ten klučina v Už zase skáču přes kaluže, mám obrnu a jsem v prdeli, páč na rozdíl od něj nesnášim i ty koně. Nebo jsem prožil nějakou strašnou nehodu, kterou odskákala mícha? Ba ne, je to dobrý, jsem doma, všechny končetiny na svym místě, dokonce urgentně potřebuju chcát, takže vitální funkce zachovány. Ale ty vole, pohnout se nemůžu.

Vzbudim slečnu, která byla ještě před chvílí bohyní masérství, a teď je z ní druhej Mengele, co na mým šlechtěným těle provádí svý zvrácený pokusy, ať zalarmuje všechny brněnský špitály, že tady se hraje o minuty. Ona mě naštěstí uklidní, a pak mě dokonce zvládne odtlačit na kraj postele, tak abych se v pudu sebezáchovy aspoň trochu rozhejbal, oblíkl, obul, nepochcal se a nechal se odvízt k ortopedovi, co mi píchl včeličku a všechno bylo rázem cajk. Ale to trauma, po kterým víte, jak se cítili váleční hrdinové, když jim ustřelili nohy (a jak bylo šikanovanýmu spolužákovi Svačinovi, když jsme ho narvali do školní skříňky), tohle trauma už z hlavy nedostanu.

Proto od tý doby pravidelně plavu. A napjatě čekám, kdy tenhle exoskeleton pustěj konečně do volnýho prodeje.

«
»