#690 “AŽ BUDEŠ STARŠÍ, TAK TO POCHOPÍŠ”

Seděl jsem tuhle na čtený zkoušce dva dny před natáčením. Kromě nás dospělejch tam taky byl jeden šestnáctiletej kluk, kterej vznesl nějakej dotaz ke scénáři, už ani nevim jakej. “Až budeš starší, tak to pochopíš,” zněla odpověď jedné z hereček; a byl to vlastně vtip, všichni jsme se zasmáli včetně toho kluka a šlo se dál, jen mně zůstala tahle věta zavrtaná v hlavě jako červotoč.

Jak já ji nenáviděl! Ať mi bylo šest, dvanáct, osmnáct nebo pětadvacet, slýchal jsem ji – od rodičů, od učitelů, od zlejch báb v tramvaji a zlejch dědků v busech. V těch šesti se ještě dala akceptovat. Ve dvanácti už hůř, ale dobrá – ale v osmnácti? Jste plnoletý, takže dospělý, rozumíte všemu nejlíp na světě – a najednou se vám někdo snaží naznačit, že jste jako dospělý málo? Co to jako má bejt?

Jenže ona je ta věta takřka univerzálně pravdivá. Ve dvanácti chápeme víc než v šesti, v pětadvaceti chápeme víc než v osmnácti. Každý naše poprvé nám vysvětlí o životě zas o něco víc, protože každym poprvé o něco víc zrezneme a okoráme; chápeme a smiřujeme se s věcmi, které by nám ještě před pár lety přišly naprosto neakceptovatelné. Kdyby se se mnou dalo do řeči moje osmnáctiletý revolucionářský já, asi by chlupy lítaly.

Když je nám pak třicet a začínáme mít pocit, že se v dnešním jankovitě zrychleným světě začínáme orientovat, přijde dítě, který to celý postaví úplně na hlavu. Najednou cítíme, že svět byl do tý doby plochej a najednou má o dimenzi víc – a taky velmi dobře víme, že je to zkušenost, kterou nemá smysl nikomu vysvětlovat. Něco jako LSD: kdo to sám prožil, ví, o čem je řeč – a kdo to neprožil, stejně nepochopí.

A člověku nezbyde, než se začít smiřovat s tím, že tuhle nenáviděnou větu bude muset začít používat sám. Jasně, zatím si vystačím s nějakým rozumným vysvětlováním: kocour se netahá za ocas, protože ho to bolí, věci nalezený na dětskym hřišti se nestrkaj do pusy, protože jsou e-e, v noci se spí, protože táta potřebuje pracovat. Attila junior zatím hlavně ještě neni rovnym partnerem do diskuze, bůhví, co si vlastně o těch důvodech, který se mu snažim otcovsky vštěpovat, myslí. Ale je mi jasný, že přijde den, kdy tu větu použiju poprvé; když v současnosti zažiju nějaký poprvé, jsem většinou šťastnej, že nějaký poprvé ještě vůbec zažívám, ale tohle poprvé bych si klidně odpustil.

Follow

Seděl jsem tuhle na čtený zkoušce dva dny před natáčením. Kromě nás dospělejch tam taky byl jeden šestnáctiletej kluk, kterej vznesl nějakej dotaz ke scénáři, už ani nevim jakej. “Až...