#676 NEDISCIPLINOVANÍ CHODCI

Ačkoliv jsem si řidičský oprávnění vyjezdil ještě před svejma osmnáctejma narozeninama, dlouhý roky jsem se za volant nehnal. I v klidnejch brněnskejch uličkách pro mě byl provoz příliš divokej: Stíhat všechny ty značky, zrcátka, protijedoucí káry, změny rychlostí a do toho ještě aplikovat pravidla silničního provozu, to byla pořádná fuška. Když se k tomu přidal cholerickej řev tatíka, kterej na sedadle spolujezdce zmíral a vyptával se, proč tam mám furt tu zatracenou trojku, proč dobržďuju tak prudce a proč jsem na pravý kolo namotal sousedovic jezevčíka, radši jsem se vrátil do bezpečí šalin.

V autě jsem pak většinu času trávil v pozici zevlujícího pasažéra – a miloval jízdu noční krajinou i po klikatejch horskejch silničkách, kibicoval řidiče, ať zrychlej a natvrdo předjížděj, aby tomu parchantovi v naleštěný audině natrhli vejfuk, přepínal písničky v rádiu navzdory vůli šoféra a motivoval ho do projíždění velkejch kaluží a sněhovejch závějí, aby to mělo grády. Stejně tak jsem uctivě kynul frajerům, co se procházej napříč ulicí, proskakujou mezi autama a přechod pro chodce je pro ně příliš limitujícím prostorem, co bere nespoutaným duším svobodu. Koneckonců taky jsem si to v rámci přesunů pěšmo rád štrádoval volně po silnici, jak mi to zrovna přišlo pod nohu. Věděl jsem totiž, že to mám pod kontrolou a nepochyboval o tom, že mě každej kamioňák vidí a tudíž si můžu z magistrály udělat druhou kolonádu.

Byl jsem zkrátka jedním z těch kreténů. Během let jsem se ale stihl za volantem uvelebit, a i když nejsem žádnej Senna (zasvěcení by řekli, že jsem spíš Hrušinskej z Vesničko má, středisková), díky řidičskejm zkušenostem jsem svý pomýlený představy radikálně přehodnotil – zvlášť co se týče nezbednejch chodců. Tu zběhlou zvěř bych nejradši lapal lasem a vsazoval do klecí a tam jí hadicí s ledovou vodou vplachoval do hlavy, že pobíhat flegmaticky po silnici je fujky. Protože i když se tyhle pěšáci cejtěj jako bohémové pohodově korzující po prosluněným nábřeží, ve skutečnosti jen vysíraj nebohý řidiče a nutěj je být neustále v pohotovosti.

Trestal bych je za potulku… a nejspíš rozježděním na sračky, o který si koledujou. Město samozřejmě patří primárně chodcům, ať si ho užijou: Ale frekventovanější ulice holt jsou vyhrazený autům a tam by se měl každej rozumnej chodec držet zebry na asfaltu tak přísně, jako se zebry v ZOO držej svýho výběhu. A ne vycukávat řidiče, který do poslední chvíle neví, jestli jim ten dobrák náhodou neskočí tlamou pod nárazník a jazykem jim nepřeleští SPZku. O silnicích mimo město radši nemluvě, protože potkávat v devadesátikilometrový rychlosti v jablečný áleji rozvrkočenou babičku s jejíma krásnejma vnoučátkama, který si chtěj mezi kárama honit káču, to je snad nejlepší propagační akce místního krematoria.

Z těchhle bludnej chodců, u kterejch do poslední chvíle nevíte, jestli jsou neřízenou střelou, anebo maj fyziku dokonale v merku a přesně ví s odstupem kolika decimetrů ho minou nárazníky okolních kár, by byl i Senna na prášky. A to by byl furt Senna… co mám teprva říkat já, kterej se před každým zážehem pro sichr zeptá, jestli je spojka vlevo nebo uprostřed?

Follow

Ačkoliv jsem si řidičský oprávnění vyjezdil ještě před svejma osmnáctejma narozeninama, dlouhý roky jsem se za volant nehnal. I v klidnejch brněnskejch uličkách pro mě byl provoz příliš divokej: Stíhat...